Umělá inteligence je nebezpečný terapeut. Říká vám, co chcete slyšet

Dříve psychoterapii nevěřil, dnes je jedním z těch, kteří utvářejí obor v mezinárodním měřítku. Evropská asociace pro psychoterapii, na jejímž vedení se britský psychoterapeut Tom Warnecke podílí, sdružuje národní organizace včetně České asociace pro psychoterapii. Ve společnosti sídlící ve Vídni, v kolébce psychoanalýzy, se zabývá důležitými výzvami současnosti: jak zlepšit finanční dostupnost terapie, připravit psychoterapeuty na práci s příslušníky menšin a snížit rizika, která s sebou nese používání AI jako duševní podpory. 

Začněme poslední výzvou. I kvůli finanční dostupnosti teď mnoho lidí využívá AI jako „malého terapeuta“. Je to podle vás dobrý trend, nebo spíš nebezpečný?

Je to nebezpečný trend. AI může být užitečná, ale máme i případy sebevražd – třeba mladý muž, jehož rodiče nyní žalují Sama Altmana a ChatGPT. AI mu nejen poradila, ale dokonce ho povzbuzovala, aby nehlásil varovné signály, které přicházely. Každý takový AI nástroj musí být pod komplexní kontrolou plně kvalifikovaného terapeuta, který bude sledovat, jak se AI nástroj chová a zasáhne ve chvíli, kdy udělá něco hloupého.

Existují i specializované AI terapeutické aplikace. Sama jsem některé zkoušela, když jsem pracovala na článku na toto téma. 

A jaké to bylo?

AI nabízela některá řešení, která nebyla špatná, ale „terapeut“ mě nakonec trochu štval. Když jsem pak šla ke své terapeutce, zprvu říkala pár podobných věcí, ale na konci sezení přišla s originálním řešením, které chatbot nabídnout nedokázal. 

Tohle je běžná zkušenost. Osobně mě AI zas tolik nezajímá, ale těch problémů je opravdu hodně, takže o tom v asociaci výzkum dělat musíme. První „AI terapeut“ se jmenoval ELIZA, vznikl už v roce 1966. Když si přečtete přepisy konverzací, dělala v podstatě to samé jako dnešní modely. Databáze byla sice malá, ale princip stejný. ELIZA reagovala podle klíčových slov a hledala odpověď, která by se nejvíc hodila. Jenže tu chybí skutečná zkušenost se světem, kontakt s realitou, chybí tělo. Všechno je abstraktní. Problém je i naprostá absence selského rozumu. Počítače s tím zápasí už padesát let a podle odborníků se v tom směru téměř vůbec neposunuly. Pro výzkum a práci s daty je AI skvělý nástroj, ale člověka nahradit nedokáže.

Spousta lidí včetně mých přátel by vám řekla, že by si s AI popovídali o svých problémech raději než s kamarádem nebo terapeutem. Je prý empatičtější, rozumí jim, podporuje je.

Ano, lidé s ní mají pozitivní zkušenosti, ale to ještě neznamená, že opravdu funguje. Zastavit to každopádně nemůžeme, jen vzdělávat a informovat lidi. Do určité míry to samozřejmě může být užitečné, ale užívání AI pro terapeutické účely je tím nebezpečnější, čím je člověk zranitelnější či méně psychicky stabilní. Nejde jen o to, co jim AI radí a jak je ovlivňuje, ale také o to, že tito lidé jsou náchylnější k závislosti na chatbotech. 

Někteří uživatelé si všimli, že umělá inteligence vás často chválí a utěšuje, někdy až komicky podporuje. Občas vás dokonce v partnerských konfliktech podpoří do té míry, že druhý člověk pak vyzní jako „ten špatný“ – a naznačuje, že byste měl vztah opustit. Připadá vám to znepokojivé?

Samozřejmě, i když to dává smysl. Umělá inteligence je v jádru postavená na principech sociálních sítí. Jejím hlavním cílem je udržet vás u obrazovky – stejně jako Facebook nebo YouTube. Jejím úkolem je, abyste ji dál používali. A nejjednodušší způsob, jak toho dosáhnout, je souhlasit s vámi a říkat vám to, co chcete slyšet. Dovolte mi malou historku. Před lety jsem měl klientku, která šla na rande – vlastně na takový jednorázový románek. Oba to tak chtěli, ale když se jí pak neozval, cítila se přesto zraněná. Tak se mu chtěla pomstít a vymyslela si, že je těhotná. Když mi to vyprávěla, čekala, že ji za to pochválím. Já ale řekl: Chudák muž, určitě to nečekal. A ona se rozčílila, že jsem na jeho straně, a odešla. Vrátila se až za tři měsíce. Jako terapeut mám určitou odpovědnost. Občas musím říct: Opravdu si myslíte, že to byl dobrý nápad? Místo abych řekl: To bylo úžasné.

Umělá inteligence také nezjistí, co se děje s vaším tělem. Jedním z psychoterapeutických směrů, v nichž jste trénovaný, je biosyntéza, která pomáhá integrovat právě emoce, myšlení a tělo. 

Ano, jeden z výcviků, který jsem absolvoval, byl v biosyntéze – a myslím, že bez zaměření na tělo to v psychoterapii ani nejde. Fyzično a duševno zkrátka nelze oddělit, říká se tomu psychofyziologie. Dnes už dokonce víme, že zdraví střevního mikrobiomu má co do činění s rozvojem Alzheimerovy choroby, nejen mozek. Systémy v lidském těle jsou propojeny takovým způsobem, že je skutečně těžké říct, co je příčina a co následek. Takže s tělem pracuji hodně. Když teď mluvíte, mohu vás nejen poslouchat, ale i sledovat, jaký je tón vašeho hlasu, jak se u toho projevujete. 

Dokážete vypozorovat i to, kde se mi shromažďuje napětí? Sledujete své klienty tímto způsobem?

Ano, ale jsem velmi opatrný, protože mým úkolem není interpretovat. Nicméně když s někým mluvím a něco nepatrného se stane v mém vlastním těle, řeknu něco jako: Cítím teď něco ve svém krku a tak přemýšlím, co váš krk? 

Proč je důležité zapojit do psychoterapie tělo? 

Antonio Damásio, takový „papež“ neurovědy, řekl, že „myšlenky nejsou produktem mozku“ – a také, že „potřebujeme tělo, abychom s ním mohli cítit a myslet“. Lépe bych to nezformuloval. Práce s tělem je v terapii nezbytná, pokud se zabýváme otřesy z období, než jsme se naučili mluvit, nebo závažným traumatem. Levá mozková hemisféra zodpovědná za jazyk a paměť se prvních osmnáct měsíců života nezapojuje a pak ještě nějakou dobu trvá, než se plně vyvine. Právě proto jsou somatické typy psychoterapie nejefektivnější při zpracovávání raného traumatu nebo posttraumatické stresové poruchy. 

Ale v dospělosti jsme od těla velmi často odpojení. Je to jen věcí západní společnosti, nebo i východní kultury, s níž jste přišel do kontaktu?

Na tělo nejsme napojení, protože se to neučíme. Vzdělávací systém to neoceňuje. Žil jsem dvacet let v Indii, absolvoval jsem zde svůj první výcvik a praktikoval zde, než jsem se přestěhoval zpět do Londýna. Takže jsem rozhodně nepojal celé východní myšlení, ale mám zkušenost z konkrétní části Asie. A nemyslím si, že se tam v tomto od západního světa nějak zvlášť liší. 

Byli lidé víc napojení na tělo třeba před rozšířením školní docházky? 

Na to nemám odpověď. Velkou roli hraje také kultura nebo náboženství. Dám příklad. Původní jógové techniky neznají pojem „uzemnění“. Oproti tomu jógové techniky populární na Západě jej zmiňují. Farmář na jihu Indie si před tím, než vkročí na pole, sundá boty. To je jeho uzemnění. Je to pro něj tak běžné, že to ani nestojí za zmínku, takže to není obsaženo ani v učení. Pokud tyto tradiční techniky zkoušejí lidé ze Západu a uzemnění se jim nezdůrazní, neudělají ho. Ale nechci tím říct, že by Asie byla v tomto ohledu lepší. V terapii nevidím zásadní rozdíl mezi lidmi z různých kultur, liší se jen v detailech.

Jinak odpojení, disociace, je do jisté míry nutná ke zvládání stresu a začíná vždy v těle. Teprve pak následuje kognitivní disociace, kdy necítím své emoce nebo mám pocit, že svět není reálný. Kulturně se liší spíše to, jak se tohle odpojení projevuje navenek: v některé části světa budou lidé hovořit spíš o fyzických bolestech, jinde o smutku. Míra napojení na tělo je samozřejmě také jiná u farmáře a u člověka, který sedí celý den v kanceláři – ale jde o konkrétní životní styl, ne o kulturu. Idealizovat Asii jako duchovně vyspělejší a Západ jako zkažený prostě nefunguje. Každá kultura má své silné i slabé stránky. 

V biosyntéze se pracuje i s dotekem, používáte ho někdy?

Teď už ne tak často, mám jen malou klinickou praxi a většinu času věnuju supervizi ostatních psychoterapeutů. Ale o dotyku píšu a učím, příští rok budu mít přednášku na konferenci v Cambridge. Nedávno jsem ale zažil krásné sezení. Seděli jsme proti sobě na židlích a mezi námi byl velký polštář. Klientka, se kterou jsem pracoval už pět let, si při sledování vlastního těla uvědomila, že necítí prsty na nohou – jako by v té části těla nebyla přítomná. Zeptal jsem se jí, zda si dokáže představit, že bychom se dotýkali nohama. Řekla, že by to ráda zkusila. Tak jsme pomalu a s respektem položili nohy navrch polštáře proti sobě. Její prsty byly ztuhlé, chladné – a postupně se začaly probouzet. Byla to část jejího těla i psychiky, která se kdysi, dávno v dětství, uzavřela. Ten dotek jí pomohl znovu tuhle část zapojit. Takové zásahy se ale nedělají lehkovážně. Potřebujete k nim velké znalosti a samozřejmě výslovný souhlas. Dotek je specifická dovednost. Existují školy, které ho učí, ale je to menšina. Dlouho také platilo silné psychoanalytické tabu – dotýkat se klienta se považovalo za něco zakázaného. Ale i to se pomalu mění. Například slavný britský psychoanalytik Donald Winnicott v padesátých letech běžně držel pacienty za ruce, psal o tom i ve svých textech. Dnes už se dotek v terapii nevnímá jako něco nepřípustného, jen je potřeba vědět, co děláte.

Jak vypadá vaše typické sezení?

Někdy svým klientům říkám: Musíte mě naučit, jak být terapeutem, protože všechny učebnice jsou o jiných lidech, ne o vás. Výzkum týkající se efektivity terapeutů ukazuje, že čím jsou flexibilnější a čím víc se přizpůsobí klientovi, tím jsou výsledky lepší. Vždycky začínám otázkou: Co si dnes přinášíte? Dále mě zajímá, co konkrétního člověka do terapie přivedlo a jaké jsou jeho psychofyziologické stavy – jestli je spíš v napětí, nebo utlumený. Někdo přichází hodně úzkostný. V takové chvíli je nejdřív potřeba celý systém trochu zklidnit: dokud to neuděláme, nejde nic zpracovat. Dřív se věřilo, že změna přichází skrze silné emoce, dnes víme, že skutečná změna nastává, až když se člověk cítí bezpečně.

Je důležité, aby měl terapeut podobný světonázor nebo politické názory jako klient?

Obecně ano. Ale důležitější než politické postoje je, aby mezi klientem a terapeutem existovalo lidské spojení. Samozřejmě jsou situace, kdy velmi záleží i na citlivosti terapeuta. Například když pracujete s někým z menšiny, terapeut nemusí být z té samé skupiny, ale musí být otevřený, zvídavý a ochotný porozumět. Pokud řekne, že nezáleží na tom, že jste člověk jiné barvy pleti, tak to nefunguje. Ale zároveň není potřeba, aby měl stejnou zkušenost. Někdy může být i kontrast mezi klientem a terapeutem velmi přínosný.

V posledních letech chodí na terapii čím dál více lidí, ale zdá se, že celkově se o moc lépe necítíme. Neměli bychom spíš změnit způsob, jak žijeme?

Jsou v zásadě dva hlavní důvody, proč lidé přicházejí do terapie. Jeden je hluboké zranění z dětství – čím dřív k němu došlo, tím delší bývá cesta k uzdravení. Druhý typ jsou náhlé události v dospělosti. Měl jsem klienta: když mu bylo něco přes dvacet let, přežil autonehodu, při níž zemřeli jeho otec a bratr. Dvacet let pak měl potíže se zády, chodil po doktorech a na fyzioterapii, až mu někdo řekl, že by možná měl zkusit psychoterapii. Po pěti měsících se jeho život úplně změnil. Říkal, že lituje, že nepřišel o dvacet let dříve. Jeho dětství bylo dobré – a pokud je základ v pořádku, dá se z traumatu zotavit mnohem rychleji. Problém skutečně je, že dnešní společnost tomu moc nepomáhá, byť jsme otevřenější – dřív se třeba mluvilo o hysterii, dnes tomu říkáme trauma nebo posttraumatická stresová porucha. Psychoterapie vlastně vznikla právě proto, že medicína si s těmito problémy nevěděla rady. Ale ano, i když máme za sebou jako lidstvo sto let psychoterapie, svět se nezdá být o mnoho klidnější. A navíc, přestože se mluví o diverzitě, psychoterapie pořád zůstává převážně západní a středostavovskou záležitostí. Jako profese jsme se zatím nenaučili skutečně začlenit jiné kulturní pohledy. Pracoval jsem s lidmi z různých menšin a každý z nich vždy dříve nebo později přinesl do terapie i ono menšinové téma. A upřímně, pořád s ním neumíme zacházet tak, jak by bylo třeba. 

Proč se to nedaří? 

Lidé z většinových demografických skupin po celém světě mají problém plně porozumět problémům lidí z menšin – ať jde o etnické, kulturní, sexuální menšiny nebo třeba neurodivergentní osoby. Když se toto téma v terapii otevře, je to obvykle stresující pro obě strany. Pro klienta, protože se může cítit zranitelný či nepochopený, i pro terapeuta, protože se může bát, že řekne něco špatně. Ještě větší potíž ale nastává, když se tomu klient či terapeut vyhýbají nebo to popírají. Nejde o to, že bychom se o větší inkluzivitu nesnažili, ale psychoterapie jako obor musí teprve najít účinný způsob, jak menšinová témata začlenit. Už jen to, že si to uvědomíte, je dobrý začátek. Nechci otázku zamést pod stůl, ale konkrétní odpověď nemám. 

Zmínil jste, že psychoterapie je spíš středostavovskou záležitostí, ale v Česku finanční dostupnost spíš klesá. Je to trend, který vidíme i jinde v Evropě?

Ano. Řekl bych, že nejhorší je situace v Řecku, kde příjmy v posledních letech dramaticky klesly. V Británii to také vidím – a myslím, že je to podobné napříč Evropou. Platy stagnují, ceny rostou. A myslím, že je to proto, že se stáváme méně inkluzivní společností. Roste rozdíl mezi několika bohatými a stále větším počtem chudých.

Co vás osobně k psychoterapii přivedlo?

V sedmdesátých letech jsem pracoval v jižní Indii v projektu zalesňování, později i ve stavebnictví a v cestovním ruchu. Zároveň se rozvíjel můj zájem o jógu a východní filozofii. K psychoterapii jsem ale upřímně byl dost skeptický. Jenže pak jsem potkal trenéra, umělce a malíře, který byl zároveň psychoterapeutem, to mě zaujalo. Začal jsem být zvědavý a nakonec jsem si udělal výcvik, i když jsem byl rozhodnutý, že terapeutem být nechci. Pak mi ovšem zemřel blízký přítel při dopravní nehodě a já jsem se potřeboval znovu zorientovat v životě. Cítil jsem, že chci pokračovat jinak než dosud, a tak jsem se rozhodl pro další výcvik, tentokrát ve Švýcarsku u Davida Boadelly (autor metody biosyntézy – pozn. red.). Dostal jsem se tedy k terapii trochu oklikou. 

A dotáhl jste to až na šéfa její evropské asociace. Jaká jsou hlavní témata a výzvy, kterými se dnes zabývá?

Evropská psychoterapeutická asociace byla původně založena proto, aby pomohla etablovat psychoterapii jako samostatnou profesi – nezávislou na psychologii a psychiatrii. A to se nám podařilo: vytvořili jsme jednotný kvalifikační rámec napříč Evropou. To je velký úspěch. Psychologie ho mimochodem nemá. Samozřejmě, každá země je jiná. V jedné zemi proti nám bojují psychologové, jinde psychiatři. V Británii máme s psychologií i psychiatrií dobré vztahy, ale různí poradci a koučové často říkají: My jsme vlastně totéž, co psychoterapeuti. Takže řešíme i tyto profesní spory a legislativu, která někdy naši práci omezuje. Taky se snažíme prosadit celoevropský rámec vzdělávání, který by byl platný ve všech členských zemích. Ale EU tenhle proces nakonec zastavila, protože to bylo příliš složité. Každopádně to zůstává jedním z našich hlavních cílů. Dalším velkým okruhem jsou menšinová témata, o kterých jsem hovořil, a také otázka, jak podpořit náš obor, jak se vyrovnávat s novými výzvami, jako je také zmíněná AI. Je toho pořád dost.