Nikdo nemůže nutit učitelku, aby brala plačící děti rodičům z náručí. Jak zvládnout nástup do školky

Neznámé děti, hračky, vůně, jídlo, hry na koberci i v zahradě, nová a leckdy první přátelství, úsměv paní učitelky, ale také stud, úzkost, nejistota, hádky, slzy a stesk po rodičích. První dny a týdny v mateřské škole nebývají lehké, a přitom jsou podle psychologů velmi důležité z mnoha hledisek. Dítě opouští domov a trvá, než si zvykne na nové prostředí a lidi, s nimiž má trávit nemalou část dne. K budování důvěry má pomoct adaptace. Co se při tomto procesu odehrává? Jak by měl vypadat z perspektivy dítěte, rodičů a pedagogů? Jaké kolem nástupu dětí do školky kolují mýty či nepochopení? Nejen na to se ptal speciální pedagožky a lektorky učitelů Aleny Pokorné a dětské psycholožky Hany Sokolové v podcastu Čtení s Respektem Štěpán Sedláček. Toto je krácený přepis interview. Celé znění si můžete poslechnout v audioverzi.

Vy jste společně napsaly knihu Adaptace dítěte v mateřské škole aneb Budování emočního bezpečí dítěte, což je příručka pro učitele i pro rodiče, kterou vydalo nakladatelství Raabe. V ní přehledně popisujete, co obnáší přizpůsobování se na školku, zmiňujete tu i příklady dobré a špatné praxe a příběhy konkrétních dětí. Jak se v tom odráží vaše rozdílné odbornosti a zkušenosti?

Pokorná: Když jsem nastoupila do mateřské školy, tak jsem měla sama malé děti a řešila jsem, jak jim bude ve školce. Dostala jsem se tehdy do vynikající mateřské školy, kde už tuhle otázku učitelky hodně řešily. Snažily jsme se vytvořit příjemné prostředí a pracovat s představou, že když děti nebudou plakat, tak se nám jako učitelkám bude mnohem lépe pracovat. Dnes už mám tři dospělé děti. Všechny si adaptací prošly a jsem ráda, že jsem u toho byla s nimi. Později jsem vystudovala speciální pedagogiku a začala jsem se adaptací intenzivně zabývat, protože jsem viděla její vliv na děti – a to, co to s nimi dělá, když není dobře uchopená. Působila jsem také v devíti různých školkách jako speciální pedagog a tam jsem mohla sledovat, jak rozdílně pojatá adaptace může působit na děti. Málokdy jsem byla spokojená. Viděla jsem u dětí velkou úzkost, strach, pláč, a to i celkem dlouho po nástupu. To byl velmi silný impulz. A když k nám pak nastoupila Hanka se svými dětmi, začaly jsme se o tom tématu bavit. Bylo to úžasné, protože přinesla spoustu podnětů v roli rodiče i dětské psycholožky.

Sokolová: Moje osobní zkušenost se školkou v dětství nebyla zrovna příznivá. A když měl jít do školky můj syn, tak jsem chtěla, aby to prožil jinak. A shodou okolností nastoupil do školky, kde působí Alenka a adaptační program tam už fungoval. Ale stejně jsme si řekly, že by šlo vše zlepšit a ještě víc přizpůsobit dětem.