Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovory

Církev se nakazila přesvědčením, že na lidi je potřeba dohlížet od kolébky do hrobu

S knězem a historikem Tomášem Petráčkem o tom, co by si církev měla vzít z krize, a o kořenech jejího vnitřního konfliktu

salaš.
Tomáš Petráček • Autor: Tomáš Chlouba

Jeho potíže začaly před dvěma lety, když kritizoval kázání Petra Piťhy o Istanbulské úmluvě a dostal za to společně s Tomášem Halíkem napomenutí od kardinála Duky. Následně tohoto kněze, historika a vysokoškolského učitele obvinil i z překrucování historického textu a letos na jaře ho pak v bezprecedentním kroku vyloučil z Kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Tomáš Petráček to ale podle svých slov nebere úkorně. „Pro mě jako pro historika je to dokonce přínosná zkušenost, protože se profesně zabývám dobou antimodernistické krize počátku 20. století, kdy si mnoho duchovních a učenců, kteří se snažili o poctivé vědecké bádání a hledali cestu k modernímu světu, svoje snažení šeredně od své vlastní církve odskákalo,“ říká. A srozumitelně vysvětluje, odkud se vzal a v čem spočívá konflikt uvnitř katolické církve, jenž se ho osobně dotýká.

Řekl jste, že dnešní situace je pro církev příležitostí promyslet některé zásadní věci – které? A máte pocit, že se církev té příležitosti chopila?

Když nyní máme vynucenou, docela radikální a sociálně i prostorově izolovanou formu prodlouženého postu, nabízí to příležitost zamyslet se na určitými prvky církevního života. Co z toho je ritualizované a vyprázdněné - a co z toho je opravdové a nosné. Týká se to třeba svátosti smíření, ke které lidé často přicházejí zvykově, bez hlubšího zamyšlení, bez opravdového úsilí o vnitřní obnovu a obrácení. Papež František vyzval k tomu, abychom se nyní – právě když se zpovědi nemohly konat - zamysleli nad podstatou, nad svým životem, nad svojí vírou a jejími formami. A zkusili založit svůj vztah k Bohu na individuální, niternější zbožnosti, zkusili dát více prostoru individuální modlitbě. Podle mých zkušeností hodně věřících svůj náboženský život soustřeďuje a redukuje na návštěvu nedělní bohoslužby.

Vy o tom mluvíte jako o „fixaci na kostely“.

Může to tak být. Papež František říká, že kostel je něco, co máme jakoby jisté; ostrůvek v moři reality, která je často vnímaná jako nepřátelská. Teď je čas a příležitost se zamyslet nad tím, jestli to tak je doopravdy. Jestli tou nejdůležitější svatyní, kde se máme s Bohem setkávat a kde na nás stále čeká, není spíš naše srdce a ti druzí. Je šance mluvit s lidmi, s nimiž často žijeme spíše vedle sebe; šance žít spolu, třeba si i říci nějaké věci, na které není jindy čas. Skrze ty druhé, blízké i ty hodně jiné, k nám Bůh mluví. Nejen v kostele.

Lidé se v době krizí mohou obracet k církvím. Nemáte nicméně obavu, že během podobných momentů naopak zjistí, že k oné internější zbožnosti církev vlastně nepotřebují?

O tom, co to bude všechno znamenat, se hodně mluví. Uvidíme během rozvolňování, které je mimochodem trochu problematické: jak se bude vybírat ten počet vyvolených, které do kostela pustíme? Možná si ale lidé uvědomí, že jim slavení v kruhu rodiny, bohoslužba doma, vyhovuje víc. Možná motivace, která je občas dominantní v katolickém prostředí – tedy že jsme naučeni jít si splnit svoji nedělní povinnost na bohoslužbu - už nebude tak účinná. Možná krize bude akcelerovat to, co už probíhá nějakou dobu, tedy erozi pocitu povinnosti, že každou neděli musím jít do kostela.

VOL_7860
Ilustrační foto • Autor: René Volfík

Zároveň to formuluje jako příležitost pro církev. K čemu?

Pro to, že lidé, kteří jsou nyní izolovaní, opravdu prožijí nebo obnoví vztah s Bohem. Osobně se nebojím „ztrát“, protože křesťanství je ze své podstaty víra, která se sdílí ve společenství, není to individualistický typ náboženského života. Spousta kněží začala dělat on-line přenosy, natáčet promluvy, a tím, jak se to nahrává a je to zaznamenané, začali víc přemýšlet nad kvalitou své služby. Projekty jako Fortna.eu, kde jsou on-line promluvy vynikajících katolických kazatelů nebo kázání Tomáše Halíka, jednak nastavují vysokou laťku, jednak mají mnohem větší dosah než jen do církevních kruhů. Myslím, že spousta lidí si právě teď může poopravit svůj názor na křesťanství a zbavit se stereotypů.

Když se jako historik díváte do minulosti, nacházíte typickou reakci lidí ve vztahu k víře a církvi během podobných krizí? Měnilo se její postavení a role?

Po morových epidemiích to vzbudilo různé typy reakcí, od hédonismu po akty křesťanského heroismu, kdy se křesťané hlásili k ošetřování nemocných, přestože věděli, že nakazí a zemřou. Morová epidemie ve 14. a 15. století ale vedla k probuzení niterné individuální zbožnosti, která přinesla svoje plody s rozvojem knihtisku až k velkému prohloubení náboženského života v následném období. Vzniká křesťanský humanismus, který hlouběji vnímá celek lidství i s tíživostí smrti, bolesti a utrpení, rozvíjí se charita. Není ale automatické, že dojde k obnově. Je možné, že to později rychle vytěsníme a vrátíme se k běžnému provozu.

Mohla by současná krize ještě víc prohloubit i konflikt uvnitř katolické církve? I když se vrátíme k běžnému provozu, ekonomická krize je téměř nevyhnutelná - a poslední velká ekonomická krize v roce 2008 vedla k posílení populistů a vyhrocení kulturních válek, což jsou fenomény, které zasahují i církev.

Na globální úrovni jsme hmatatelně prožili propojenost světa. To se týká kromě jiných témat také změn klimatu – najednou vidíme, že jdou věci, o nichž jsme slyšeli, že jít nemohou, třeba omezení létání a průmyslové produkce. Naše složitá technologická civilizace je křehká a zranitelná, potřebovali bychom silnější a inspirativní lídry, kteří nás z toho vyvedou, ale zároveň jsme dostali drsný impuls k tomu něco udělat. Je třeba začít svět promyšleně transformovat, třeba právě směrem k odpovědnému vztahu ke stvoření, šetrnějšímu způsobu života, k posílené mezinárodní spolupráci.

Ale jak krize podle vás dopadne na církev?

Existuje základní napětí je mezi dvojím pojetím křesťanství. Na jedné straně je tradiční pojetí konfesijního křesťanství, jak se vyprofilovalo během novověku, kdy jednotlivé konfese konstruovaly svoji identitu na vymezování se vůči druhým. Mě jako katolíka definuje to, že nejsem protestant. Nečtu Bibli, ale chodím na mši, moji kněží mají celibát, protestantští jsou ženatí atd. Tento typ myšlení si ale církev bohužel přenesla do moderní doby - kromě toho, že se konfese vymezovaly jedna vůči druhé, začaly se ještě vymezovat vůči moderní společnosti a hodnotám, které nese. A je to o to ironičtější, že řada věcí, vůči nimž se vymezovaly, má křesťanský základ.

Reklama
Reklama

Pope Francis arrives to lead the weekly general audience in Saint Peter's Square at the Vatican
Papež František • Autor: REUTERS

Které třeba?

Například zásadní rovnoprávnost žen, princip sociální spravedlnosti a solidarity, svoboda svědomí a náboženství, demokratizační prvky a důraz na autonomii a rovnost jedince. S tím vším měly přesto církve problém, protože se v novověku nakazily něčím, čemu říkám antropologický pesimismus, tedy přesvědčení, že na lidi je potřeba těsně dohlížet od kolébky do hrobu a být na ně přísný. Ale samozřejmě jen pro jejich „dobro“, protože když dostanou prostor svobody, tak to pokazí a zneužijí. O to víc se samozřejmě proti církvi společnost vymezovala, protože lidé tento poručnický přístup odmítali už v 18. a 19. století. Jak to výstižně zformulovat jeden francouzský kněz a myslitel v roce 1830 – Ježíš Kristus přece neumřel na kříži proto, aby mohli Bourboni sedět na francouzském trůně. Navrhoval, aby se církev naopak postavila do čela probíhajících emancipačních sociálních, politických a národních zápasů - a svým vlivem přispěla k tomu, aby se potřebné změny prosadily bez násilných společenských otřesů. Jenže neuspěl, stejně jako až do poloviny dvacátého století všechny další pokusy o změnu konfrontačního paradigmatu.

Co se změnilo v polovině dvacátého století?

Změna přístupu nastala až na druhém vatikánském koncilu (1962–1965), kdy se církev vrátila ke starobylému principu, podle něhož buduje svoji identitu na něčem pozitivním. Co mě definuje jako katolického křesťana, je skutečnost, že mě z lásky stvořil milosrdný Bůh toužící, abych rozvíjel svůj život k plnosti, ke spáse, a že mě posílá do světa, abych urychloval příchod božího království, které je založené na hodnotách pokoje, radosti a spravedlnosti. Koncil sice přijal za své řadu moderních myšlenek, jenže pak přišel otřes kulturní revoluce roku 1968, přišla postmoderna a svět se začal církvi opět jevit jako nepřátelské místo. Znova začalo vymezování vůči společnosti a jejím hodnotám. Až nyní se papež František opravdu vrací k pojetí křesťanství, které není identitární, není založené na vymezování se vůči druhým, na tom, že církev hájí své teritorium a snaží se dobýt něco navíc  – ovlivnit zákony, ovládnout instituce apod.

Co nabízí papež František?

František je schopen přijmout roli církve jako rovnoprávného účastníka debaty, tedy nikoliv jako hlasu, který něco autoritativně vyhlašuje a ostatní to mají pouze přijmout. Je třeba naslouchat druhým, protože nás mají co naučit, brát je vážně jako hlas boží, pečlivě rozlišovat. Posuny ve společnosti neděsí jen mnoho lidí mimo církev, ale i věřící – najednou jsou tu práva různých menšin, společnost naslouchá dětem a mládeži, už je nebere jako nesvéprávné, ohromně se změnila role žen ve společnosti. To spoustu lidí vnitřně ohrožuje, nelíbí se jim to. Část katolické církve má pokušení hrát si na mluvčí této části společnosti.

CR_ZEMAN_CIRKVE_DUKA_LANY_8_546
Kardinál Dominik Duka • Autor: ČTK

A nyní lze předpokládat, že počet lidí, které současný svět děsí, se dále zvýší. Kam se tedy může dlouhodobý zápas o podobu církve a její vztah ke společnosti stočit?

Ony se ty změny navíc stále zrychlují, jsou stále prudší. Některé požadavky jsou formulovány extrémně, což je do značné míry pochopitelné, protože některé otázky se dlouho neřešily, kyvadlo je vychýleno. A někteří aktivisté svoje požadavky formulují způsobem, který je bizarní, agresivní, dokonce násilnický. Jenže církev často nerozlišuje mezi extrémem a tím, co je vlastně legitimní, evangelijní - a co by měla uvítat a podporovat. A druhý problém je, že kritiku nenásleduje pozitivně formulovaný program. Jak říká papež František: církev by si měla uvědomit, že podobu společnosti budou ovlivňovat ti, kteří budou schopni startovat trendy, vnášet tam myšlenky, které budou atraktivní - a získají si na svou stranu veřejnost, protože budou přínosné. Budou společnost posouvat k větší lidskosti a spravedlnosti.

Vy jste byl k 1. březnu odvolán kardinálem Dominikem Dukou z Kapituly Všech svatých na Pražském hradě, což z laického pohledu nevypadá dramaticky. Řekl byste nicméně, že právě na vašem případě se ukazuje, jak tento konflikt probíhá uvnitř české katolické církve?

Rozhodně to není nějaké drama, pro mě jako pro historika je to dokonce přínosná zkušenost, protože se profesně zabývám dobou antimodernistické krize počátku 20. století, kdy si mnoho duchovních a učenců, kteří se snažili o poctivé vědecké bádání a hledali cestu k modernímu světu, toto snažení šeredně od své vlastní církve odskákali. Prožít si něco vzdáleně podobného v takové soft verzi je pro porozumění vlastně docela užitečné. Navíc kanovníkem kapituly založené Karlem IV. jsem se stal v osmatřiceti – a teď v sedmačtyřiceti už jsem dokonce emeritním kanovníkem.

To se hned tak někomu nepodaří.

Jak říkal nejmenovaný klasik: nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? Přesto můj kapitulní příběh určitě ukazuje několik znepokojivých věcí. Jednak ukazuje, jak vypadá dialogická kultura v české katolické církvi. Podobně jako má část české katolické církve problém v komunikaci s veřejností a není schopna ji brát jako rovnocenného partnera – buď z ní má strach nebo má pocit nadřazenosti, případně obojí - tak podobně má problém vést otevřený dialog uvnitř církve. Férová kompetentní debata se tam prakticky nevede, a to ani o některých velmi diskutovaných otázkách, třeba právě o Istanbulské úmluvě nebo genderu, k nimž sice česká církev zformulovala postoj, ale nekonzultovala skutečné odborníky. Máme tu tři teologické fakulty, řadu skutečných expertů, tento potenciál nebyl využit, neproběhla vnitřní debata.

Je tu ještě nějaký další problém?

Dalším problémem je širší kontext zneužívání moci v církvi. Mluvilo se o tom během debaty o sexuálním zneužívání. Nechci si stěžovat, díky pozici na univerzitě jsem v relativně lepší situaci než kněží ve farní správě. Přesto pojďme postupně. Nejprve bylo napomenutí, které jsem dostal společně s Tomášem Halíkem po naší věcné kritice Piťhova kázání. To bylo jednoznačné mocenské ukázňování, zastrašování. Pak mě kardinál veřejně napadl, že ve své eseji ohýbám text Marka Šmída, v němž se věnuje vztahu Vatikánu a fašistické Itálie, což na slovo vzatí historici, kteří se k tomu vyjádřili, jednomyslně odmítli….

pejškovna.2018
Tomáš Petráček • Autor: Vojtěch Vlk

…. a odmítl to i sám Marek Šmíd.

Přesně tak, naprosto jednoznačně. Přesto se za to pan kardinál nijak neomluvil a ještě to několikrát rozvařil. Je nepředstavitelné, že by takto veřejně vystupoval kardinál Tomášek nebo Vlk. A do třetice přišlo potrestání vyloučením z kapituly.

Někteří jiní kanovníci z Kapituly odmítli oficiální důvody pro vaše odvolání, tedy že jste nechodil na zasedání a že jste tam vnášel napětí. Objevila se petice na vaši podporu. Vy sám jste podal odvolání, jak dopadlo?

Cítím vcelku masivní podporu zevnitř církve i od veřejnosti. Podal jsem odvolání, kde jsem jednak rozporoval zjevně účelové důvody odvolání a rovněž jsem upozorňoval, že v katolické tradici opravu není zvykem vyhazovat lidi z kapituly kvůli názorovým, natož kvůli osobním sporům. Nedávno jsem se o tom bavil s jedním historikem specializujícím se na novověk, a ten si nevybavuje, že by k něčemu takovému v minulosti došlo. Pan kardinál měl třicetidenní lhůtu na odpověď.

A zatím neodpověděl?

Neodpověděl – a zjevné, že už neodpoví. Zde i „neodpověď“ je svého druhu odpověď. Jinak dál mám dost omezené možnosti. Mohl bych to dát k církevnímu soudu do Vatikánu, ale to mi přijde zbytečné a pro obě strany nedůstojné.

Ono je vlastně zajímavé, jak to celé vzniklo.

Nebylo to proto, že bych měl nějakou touhu se vyjadřovat nebo kritizovat. Dokonce jsem čekal, jestli se k Piťhovu kázání vyjádří kromě Tomáše Halíka ještě někdo jiný. Jenže když se nikdo jiný neobjevil, tak jsem musel vystoupit. A to kvůli pohoršení na straně části věřících, když tedy pominu veřejnost, kde to vzbudilo velké haló. Řada věřících se cítí v české církvi ztracená, nepoznávají se v církvi tak, jak ji prezentují Duka a Piťha, a potřebují slyšet, že s tím pocitem nejsou sami a že kvůli tomu nemusejí z církve odcházet.

Petr Piťha
Petr Piťha • Autor: DVTV

Máte odhad, jak v církvi běží to dělení? Vy mluvíte o tisících věřících, kteří byli šokovaní kázáním pana Piťhy, na druhé straně máme zprávy z celé země, že jeho kázání rezonovalo a jeho závěry řada kněží opakuje…

Ano, tento diskurz „jede“ část biskupů. Pořádají se semináře pro kněží, kam jsou zváni jen vybraní mluvčí a kde je to do nich demagogicky tlačeno. Kněží i věřící neustále dostávají nějaké materiály, které je v tomto duchu masírují. A naopak ti, kteří vyzývají k debatě a upozorňují na to, že je to celé trochu složitější, dostávají napomenutí a jsou očerňováni a marginalizováni. Na základě svojí osobní zkušenosti, která je založená také na přednáškách po mnoha farnostech, bych odhadl, že to je na třetiny. Zhruba třetině kněží a věřících se tento diskurz nelíbí, třetina to přijímá, protože jim to říkají biskupové a oni jsou zvyklí dělat to, co jim řeknou, a třetina tomu skutečně věří. To jsou lidé, kteří podporují i prezidenta Zemana a děsí se toho, kam svět spěje.

Toto dělení nicméně nabírá na síle až posledních několik let. Nakonec vy sám jste měl dlouho s kardinálem Dukou dobré vztahy, v předmluvě k vaší knize Bible a moderní kritika v roce 2011 napsal: „Mluvíme-li tedy o pravdě v církvi, je právě Petráčkova práce ilustrací, jak nás pravda skutečně může osvobodit, jak není třeba se bát otevřenosti vůči novému.“ Celkem paradoxní při pohledu zpět. Co se stalo?

Dominik Duka v Hradci Králové a Dominik Duka posledních pěti let jsou dvě značně odlišné osoby. Původní Duka byl jednoznačně prozápadní, zdůrazňoval evropské vazby, byl součástí redakční rady teologické revue Salve a snažil se podporovat pestrost pohledů. Dalo se s ním diskutovat, často velmi bouřlivě. Bohužel tuto schopnost nějak ztratil, zřejmě postupujícím věkem a taky pod vlivem lidí, kterými se obklopil v Arcibiskupském paláci, mezi nimiž zjevně není nikdo, kdo by mu nabídnul poctivou zpětnou vazbu. A je možné, že i na něj dolehlo tempo změn ve společnosti a v nějaký moment se rozhodl, že to už je za čárou a začal adorovat Orbána, vymezovat se vůči liberální demokracii.

A co Petr Piťha?

Ano, měl jsem velmi přátelské vztahy také s Petrem Piťhou. Měnit se to začalo, až když v roce 2015 začal s hysterickými protimigrantskými kázáními, a rovněž když otevřeně podpořil Miloše Zemana před druhým kolem druhé prezidentské volby. Opakovaně jsem mu nabízel reflexi mezi čtyřma očima, jak nás o to on sám žádal, než jsem se proti jeho kázání ozval veřejně. Věděl jsem, že si tím způsobím hodně problémů, ale někdy prostě nemůžete jinak.

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1530
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte