Tomáš Vlach

Čečenský vůdce Kadyrov udržuje klid v zemi svéráznými metodami

Pákistánci se po obrovské povodni vzpamatovávají překvapivě rychle

Kdo stojí za situací ve Střední Asii

V Kyrgyzstánu nejde jen o lokální převrat, ale také o budoucnost americké základny

Přímo pod našima nohama totiž probíhá hranice mezi Gruzií a Jižní Osetií, po srpnové válce nepřáteli na život a na smrt. Jen víra zůstává na obou stranách stejná a pomodlit se sem chodí lidé z údolí nalevo i napravo, Osetinci i Gruzínci.

Zatímco ještě před čtyřmi lety se zdálo, že afghánská povstalecká hnutí jsou v koncích, dnes situace nabírá znepokojivých rozměrů.

Útoky na gruzínskou počítačovou síť začaly několik dní před vyostřením konfliktu, už na začátku srpna, v době narůstajících provokací na gruzínsko-osetinské linii. Když se k nim přidaly tanky a další těžká vojenská technika, bylo to v historii válek vůbec poprvé, kdy rozsáhlý kybernetický útok doprovázel klasické pozemní bojové operace.

Od invaze do Afghánistánu v prosinci 1979 ruská armáda poprvé provedla otevřenou invazi na území jiného státu. Vůbec poprvé se také v postsovětském prostoru střetly dvě regulérní armády a to poskytlo cenný materiál vojenským analytikům. Ukázalo se třeba, že budoucnost konfliktů nemusí být v malých mobilních jednotkách kombinovaných se superpřesnými zbraněmi.

Obyvatelé Kašgaru, starobylého města v podhůří Pamíru, zažili svérázný průvod s olympijskou pochodní. Ještě dlouho předtím, než sem olympijský symbol dorazil, vyvezla policie za hranice města všechny obyvatele, kteří tu podle jejího názoru pobývali ilegálně.

„Žádní žurnalisté. Žádné otázky. Sbohem.“ Tak vypadal pokus novinářů z listu The Guardian dostat se do domu předsedy Nejvyššího soudu Iftikhara Muhammada Čaudrího.

Od demonstrací uplynulo několik dní a po celé Barmě se hromadně zatýká. Na seznamu jsou demokratičtí aktivisté, studenti, mniši a ti, které tajná služba identifikovala na záznamech z pouličních pochodů.

Když nový ruský premiér Viktor Zubkov několik hodin po své nominaci na premiéra přijel do Kremlu, stopla ho ochranka a musel vysvětlovat, co tam pohledává.

Před volbami bývá létání s pákistánskými mezinárodními aeroliniemi adrenalinovou záležitostí.

Poslední vývoj v Rusku přináší jedno překvapení za druhým.

Skupinu 23 jihokorejských misionářů zajatých v Afghánistánu zřejmě jejich víra oslepila. Vydali se do země radikálního islámu, jako by neslyšeli o tom, že únosy cizinců jsou vedle teroristických útoků nejúčinnějšími zbraněmi takzvané asymetrické války.

Autorem pojmu „suverénní demokracie“ vystihujícího směřování současného Ruska, není prezident Putin, ale jeden z jeho poradců – Vladislav Surkov. Po otci Čečenec, bývalý spolupracovník magnáta Michaila Chodorkovského, dnes šedá eminence Kremlu.

Zprávy o únosech v současném Afghánistánu svědčí o tom, že Tálibán převzal úspěšnou taktiku svých bratrů z Iráku.

Relativní klid po pádu Tálibánu přetrval tři roky. Teď situace začíná zase připomínat válku.

Příběh vzestupů a pádů, útěků a návratů. Kariéru Bénazír Bhuttové si těžko představit jinde než v Pákistánu, uměle vytvořeném státě s množstvím národů a odlišných zvyků.

Po půlroce spekulací přichází jasné slovo. Britská prokuratura 22. května prohlásila, že v případu Litviněnko zná jméno vraha – údajně jím je bývalý příslušník ruských tajných služeb Andrej Lugovoj.

Hedaját Amín Arsala (65) působil ve všech kabinetech, které vládly Afghánistánu po pádu Tálibánu.

Velká hra“ o Střední Asii, koncept z přelomu 19. a 20. století, kdy mezi sebou soupeřily carské Rusko a imperiální Británie, má své pokračování. Nehraje se už o kolonie, ale o paliva.

Parvíz Mušaraf se literární slávou vyrovná velikánům světových dějin. Paměti pákistánského prezidenta byly pasovány na bestseller dříve, než vyšly, a londýnské Timesy je tiskly na pokračování pod názvem V palebné linii.

Světlana Gannuškinová je nová laureátka ceny Homo homini, kterou udílí Člověk v tísni.

Parvíz Mušaraf musel minulé pondělí hodně provětrat svoji angličtinu. Do pákistánského prezidenta se opřeli hned tři významní státníci.

Pokud by turkmenský diktátor Saparmurat Nijazov mohl po smrti sledovat dění ve své zemi, byl by asi mile překvapen.

Dokud bývalý ruský kontrarozvědčík Alexander Litviněnko žil, znal ho jen málokdo. Proslavily je až události minulých dnů, které vyvrcholily jeho smrtí po otravě radioaktivním izotopem polonia 210.