Všechny publikované články
Probudili jsme se, ještě jsme živí
Rámeček
CHEDA OMARCHADŽIJEVA (1973) se narodila v čečenském hlavním městě Grozném v rodině s dvanácti dětmi. V rodném městě vystudovala psychologii a historii práva. Od roku 1999 pracuje jako psycholožka s lidmi postiženými válečnými traumaty: nejprve pro francouzskou organizaci Lékaři světa, poté pro Společnost Člověk v tísni. V Grozném vede psychosociální program zaměřený na děti.
Konec rámečku
Studovala jste v 90. letech v Grozném. Tehdy se tam ale celé roky válčilo. To bylo možné chodit do školy?
Někdy ano, ale během největších bojů ve městě byla univerzita zavřená. V období klidu po první čečenské válce sice zase fungovala, ale spíš formálně, bylo málo studentů. Úroveň postupně klesala: už v polovině 90. let byly zničeny všechny univerzitní budovy, a když začala na podzim 1999 druhá válka, hodně učitelů odjelo.
Lidé se bojí i vyslovit její jméno
JAKUB DVOŘÁČEK (28) studoval na Husitské teologické fakultě UK religionistiku, teologii a psychosociální práci a pak cestoval po Asii a Jižní Americe. Po návratu přijal nabídku organizace Člověk v tísni a stal se jedním ze dvou členů české mise této společnosti, která v Namibii pomáhá lidem postiženým AIDS.
Zprávy z Afriky znějí hrozivě: je tu sedmdesát procent všech případů AIDS, kolem třiceti milionů nakažených. Za devět let se jejich počet ztrojnásobil. Je to skutečně tak katastrofální?
Situace je dramatičtější, než naznačují čísla. V Namibii, kde pracujeme, počet nakažených neustále roste, podle expertů hrozí, že do deseti let klesne průměrná doba dožití na 35 let. Postupně vymírá produktivní populace, přibývá sirotků, o které se nemá kdo starat. Některých se sice ujmou sousedé a dají jim najíst, ale nemohou jim dát všechnu péči, kterou potřebují. Dětských domovů je málo. Stále víc dětí žije na ulici, bez rodičů, vyrůstá z nich ztracená generace.
