„Proč bych jezdil někam jinam za prací, když si tam nevydělám o nic víc, než co dostanu od humanitární organizace tady? Přesně tolik, abych neumřel hlady,“ říká Sergej, řidič nákladního zilu. Za sovětských dob pracoval na chorogské automobilové základně, která zajišťovala dopravu zásob na Pamír. Po osamostatnění Tádžikistánu jezdil dál, jen nedostával za svou práci zaplaceno. V polovině 90. let byla základna zrušena a Sergej dostal od státu ojetý náklaďák jako náhradu za dlužnou mzdu. Každý týden jezdil po pamírské silnici do Oše přes čtyřtisícové průsmyky, v létě i v zimě. V Oši naložil potraviny z Aga Chánovy humanitární pomoci a vezl je do Chorogu či některého z pamírských kišlaků. Jako jeden z mála Pamírců vydělával a dostával peníze přímo na ruku - 110 dolarů za jednu jízdu. Dnes mu nepojízdné auto stojí před domem, rozsypala se palivová soustava. Nutné náhradní díly, kdysi vyráběné ve vzdáleném českém Táboře, v Tádžikistánu nejsou. Nyní je Sergej odkázán na pomoc, kterou vozí do Chorogu jeho kolegové.
Od zlata po hlad
Ruská vojska přišla do oblasti Pamíru počátkem století a v místě dnešního města Chorog zřídila svou nejzazší pohraniční základnu. Mít sedmitisícové hřbety za zády a zemi z jihu oddělit řekou Pjandž byl dobrý strategický tah, pokladnici svého nerostného bohatství otevřel Pamír až později. Objevení nalezišť zlata a drahých kamenů sovětizaci Horního Badachšánu urychlilo. Do neúrodné, doposud řídce obydlené oblasti byli lákáni…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
