„Jedu do Kara-teginu, chci se tam nechat najmout k nějakému polnímu vojsku,“ říká asi padesátiletý Faridun na nádraží v Chodžentu. K vládnímu, nebo k opozici? Odpověď zazní ihned: „Podle toho, kdo víc zaplatí.“ Třicetiletý Muhammad pochází z města Komsolabad, v občanské válce bojoval v opozici. Dnes bydlí v budově bývalého hotelu Vachš, sídle Komise národního usmíření, a spolu se stovkou kolegů mudžáhidů pomáhá hlídat tento hlavní stan Sjednocené tádžické opozice (OTO). „Bůh byl s námi a Bůh nám pomohl ubránit naše domovy,“ dodává, když kolem projíždí obrněný transportér ruské 201. divize. Je přesvědčen, že tři roky bojoval za svatou věc islámu, proti těm, kteří zaprodali zemi Rusku a Uzbekistánu. Jeho mohutná postava v maskáčích a s plnovousem působí na obyvatele Dušanbe strašidelně. Na chodníku se mu raději vyhnou. „Islám znamená mír a my opravdu mír chceme,“ říká. Vzápětí ale dodává: „Bude-li to nutné, půjdu samozřejmě znovu bojovat.“
Východisko z nouze
Postoje obou bojovníků nejsou v Tádžikistánu ničím výjimečné; ukazují, co se zdejší společností nadělalo pět let občanské války. Po mírové dohodě z června 1997 se země stabilizuje: jde to pomalu, leč nadějně. Nový neklid sem ale vnesl rychlý nástup radikálního hnutí Taliban v sousedním Afghánistánu. Jeho síly vytlačily vojska oficiálního režimu prezidenta Rabbáního z provincií Balch, Kundúz a částečně i Tachár, čímž získaly nejdostupnější a nejfrekventovanější část tádžicko-afghánské hranice.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
