Za nedávnou vraždou obránkyně lidských práv Natálie Estěmirové není nutně potřeba vidět železnou pěst Kremlu

Ivana si pamatuji z Grozného na jaře roku 2000, dva dny se kodrcal z Moskvy vlakem, aby přivezl oblečení pro děti do tehdy první fungující školky v rozbitém hlavním městě Čečenska. Do zakázané zóny ho propašovali v náklaďáku a měl štěstí, že nenarazil na povstalce, kteří by ho zřejmě zastřelili jako špiona. Málomluvnému muži ve skromném oblečení nevadilo, že se k němu Čečenci chovají přezíravě – příště přijel zas.

K vybudování ruské občanské společnosti paradoxně přispěly obě čečenské války, kdy se do země sjížděly zahraniční charity, které si těžko dokázaly poradit s místním prostředím, a hledaly vhodné lidi. Bývalí disidenti, jako například Ludmila Alexejevová nebo Sergej Kovaljov, se v někdejším Sovětském svazu dali počítat na prstech. V Čečensku se však ustálil prototyp ruského nevládního aktivisty: člověk středního věku, učitel, novinář či taxikář (někdy všechno v jednom), který si nedostatek vzdělání nahrazoval odvahou. Striktní profesionální hranice, jak je známe ze západního pojetí nevládní práce, se tu příliš nerespektují. Platí, že člověk je zároveň manažerem, právníkem a ještě k tomu píše do novin.

Omylem střelen do spánku
To je i případ nedávno zavražděné …