Michal Sedláček

New York není typický vzorek Ameriky, spíše „hlavní město planety“, jak to odpovídá sídlu OSN i globální pozornosti médií.

George Bush se ocitl ve své irácké politice téměř sám. USA nejenom nestáhnou své vojáky, jak to žádá politická opozice, mnozí armádní experti a většina veřejnosti, ale jejich počet zvýší o 20 tisíc.

Čekání na zázračný lék, který ale nedorazil. Tak mnozí ve Washingtonu vnímali uplynulý týden. Politická elita s napětím očekávala publikaci závěrečné zprávy kongresové komise, jež hledala řešení pro situaci v Iráku.

Američtí komentátoři vždy tvrdili, že za klíčovými politickými verdikty musíme hledat místní zájmy: „Veškerá politika je lokální.“ A při volbách do Kongresu to vždy platilo dvojnásob.

V úterý senátorka Clintonová obhájí svůj mandát. O tom v USA nikdo nepochybuje. Tím větší zájem vzbudí její slova na následné tiskové konferenci. Právě na ní totiž může oficiálně oznámit, že se chce ucházet o úřad prezidenta.

Od nejpřekvapivějšího útoku na USA v celé jejich historii uplyne právě pět let.
Přesto Američany trápí mnohem více současnost než vzpomínání.

Před šesti lety kandidoval na viceprezidenta. Nyní prohrál v senátních primárkách. Proč kouzlo demokrata Liebermana přestalo působit, když tvrdí, že se nezměnil?

CIA bude mít nového šéfa. Zajistí objektivní pohled na svět generál zvyklý poslouchat velení? O tom musí Michael Hayden přesvědčit americké senátory.

Byl dvacátým atentátníkem? Únoscem pátého letadla? Hodnověrné důkazy neexistují. Ale Moussaoui tajil informace o teroristech, a tak je prvním odsouzeným za 11. září 2001.

George W. Bush se těsně před Vánoci ocitl opět pod palbou kritiky. Tentokrát pro tajné prezidentské nařízení, které umožnilo odposlechy a další formy dohledu nad americkými občany i návštěvníky USA podezřelými z terorismu, a to bez soudního souhlasu.

Jen málo politických konzultantů se může pochlubit takovým zájmem médií jako Karl Rove, hlavní poradce amerického prezidenta. Právě jemu je totiž přisuzováno autorství volebních strategií, bez nichž by se George W. Bush nikdy nemohl pyšnit dvěma triumfy. Rove stojí za termínem „soucitný konzervatismus“, na němž Bush založil svoji kampaň v roce 2000, i za strategií „prezidenta-ochránce amerických hodnot“, která mu vyhrála loňské volby. Jenže teď se stal Rove cílem kritiky i v samotném republikánském táboře. Proč vlastně?

V americkém Senátu vrcholí schvalování Johna Robertse do čela Nejvyššího soudu. Je to důležitá událost. Vždyť o novém členovi tohoto vrcholného justičního orgánu hlasovali senátoři naposledy za Billa Clintona (1994) a o předsedovi dokonce ještě za Ronalda Reagana (1986). Nynější dvoutýdenní slyšení v senátním právním výboru tedy budila mimořádnou pozornost. Nejvyšší soud plní v USA klíčovou funkci, představuje nejen nejvyššího odvolacího arbitra, ale je i soudem ústavním. Jeho činnost se nachází pod drobnohledem médií, často i kontroverzní závěry soudu si politici nedovolí zpochybňovat a podřizují se jim. Jeho rozhodnutí nejen reflektují, ale často i ovlivňují společenský vývoj v zemi více než kongresové zákony či nařízení prezidenta.

Ještě nikdy na tom nebyl „ředitel planety“ George Bush tak špatně jako teď. Nedaří se. A události kolem Katriny jeho černou sérii jen podtrhly. Skutečné účty si se svým prezidentem budou vyřizovat samozřejmě Američané, i pro obyvatele v Evropě mají ale jeho nezdary důležité poselství.

George Bush už ve své kariéře prožil téměř všechno: dvojí vítězství v prezidentských volbách, teroristický útok na USA i válku v Iráku. Nyní však prožije jistou premiéru. Poprvé po 11 letech čeká Ameriku ostrá politická bitva o budoucího člena Nejvyššího soudu. Na začátku července rezignovala pětasedmdesátiletá soudkyně Sandra Day O’Connorová, první žena, která v historii zasedla do křesla jedné z klíčových amerických institucí. Její rezignace ukončila stabilní období 11 let, kdy se složení soudu neměnilo. Posledními nováčky u Nejvyššího soudu byli dva soudci nominovaní prezidentem Clintonem – druhá žena v historii Ruth Ginsbergová a Stephen Breyer.

Zřejmě nejspektakulárnější událost v rámci oslav 60. výročí konce druhé světové války proběhne v Moskvě: setkání Bush – Putin. Na jakém pozadí se odehrává a co přináší? Zatímco celá Evropa žila přípravami na oslavy 60. výročí konce druhé světové války, v USA panovala zcela jiná atmosféra. Předním deníkům toto téma nedominovalo a ani hlavní televize mu nevěnovaly tolik vysílacího času, na kolik je evropská veřejnost zvyklá. Američané rádi hledí dopředu, neohlížejí se příliš do minulosti a jednotlivá historická výročí snad až na Den nezávislosti si nijak zvlášť nepřipomínají.

Vstřícnými slovy se na své první oficiální návštěvě uvedla v Paříži americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová: „Amerika vítá prohlubující se sjednocování Evropy. Měli jsme v minulých letech neshody, nyní však nastala doba k napsání nové kapitoly v našich vztazích, v našem spojenectví.“ I z evropské strany zněla slova o společných hodnotách a novém počátku. Už podle množství vzájemných poklonků se zdá, že americko-evropské vztahy jsou skutečně na lepší cestě. Hluboké rozpory mezi USA a značnou částí Evropy sice trvají, doba ledová ve vzájemných vztazích však už patří minulosti.

Sedmý prosinec je zapsán do americké historie jako datum útoku na Pearl Harbor. Od letošního roku bude vnímán i jako den, kdy Kongres schválil konsolidaci tajných služeb pod jednoho šéfa – podle médií cara.
Schválení reformy je přímým důsledkem práce komise pro vyšetření okolností, které umožnily teroristické útoky 11. září 2001, a tlaku rodin pozůstalých, jejichž blízcí zahynuli v sutinách Světového obchodního centra v New Yorku. Tři roky staré útoky zůstávají velkým traumatem a nikdo nechce, aby podobný šok musela Amerika absolvovat ještě jednou. I proto byl tlak na reformu tajných služeb mezi veřejností tak silný.

Jak bývá ve Spojených státech obvyklé, i letos – podobně jako po každých volbách – přichází do Washingtonu nová garnitura politiků, diplomatů a úředníků. Ačkoli změny na amerických ministerstvech nebývají v případě znovuzvolení prezidenta tak radikální, jako když se střídají obyvatelé Bílého domu, přesto šéfové americké administrativy do druhého volebního období většinou nastupují s podstatně obměněným týmem. Ronald Reagan vyměnil po svém znovuzvolení v roce 1984 polovinu svého kabinetu a Bill Clinton do své druhé vlády jmenoval hned devět nových členů.

Izraelský satirik Ephraim Kishon napsal, že prezidentské volby jsou v USA jen konkurzem na to, kdo se více podobá Johnu F. Kennedymu. Je to trochu přehnané, ale faktem je, že americký prezidentský kandidát musí vypadat dobře. Od dob Harryho Trumana se netolerují brýle a od Dwighta Eisenhowera neusedl na prezidentské křeslo nikdo s pleší. Předvolební kampaň tak v Americe vždy nabízí dobře vypadající solidní muže obklopené milujícími manželkami s dětmi. Americká kampaň je skutečná show. Vrchol kampaně, debaty obou kandidátů, představují v tomto kontextu ještě poměrně seriózní záležitost. A jsou to právě debaty, které nakonec mohou rozhodnout.

Nikoli náhodou si Republikánská strana vybrala New York za místo svého konventu. Teroristický útok z 11. září, které toto město zažilo před třemi lety, se stal událostí, která definovala první volební prezidentské období George W. Bushe. Následná válka proti terorismu dodnes jednoznačně ovlivňuje vše, co současná administrativa činí. A protože voliči se teroristů obávají, je nutné je přesvědčit, že právě současný prezident dokáže zajistit bezpečnost Ameriky.

Zní to jako krásná pohádka. Černošský chlapec z rozvedené rodiny překoná všechny životní překážky a vyrovná se s rasistickými předsudky zakořeněnými ve své zemi. V době dospívání pak nepodlehne nástrahám gangů, tak jako mnozí jeho kamarádi, ale vystuduje práva na nejprestižnější univerzitě v zemi. Letos na podzim má velkou naději stát se třetím černošským senátorem v historii a podle některých médií možná jednou i prezidentem. Řeč je o Spojených státech a Baracku Obamovi (43), který se pro spoustu lidí stal zosobněním amerického snu.

Zatímco v minulosti se většina amerických voličů začala o nadcházející volby zajímat až po čase dovolených, letos oba kandidáti přitahují na předvolebních setkáních velké zástupy voličů už v těchto letních měsících. Americká veřejnost je v názorech na oba kandidáty výrazně polarizovaná (80 procent základny demokratů je na George Bushe velmi naštvaná, podobný počet republikánů by Kerryho nikdy nevolil), a tak existuje jen úzký segment nerozhodnutých voličů, o který se bude v následujících měsících o to urputněji bojovat.

Amerika silná doma a respektovaná ve světě. Tak znělo hlavní heslo konventu Demokratické strany, který ve čtvrtek oficiálně nominoval Johna Kerryho jako kandidáta na prezidenta. Demokraté uspořádali tři poslední konventy ve třech největších městech – New Yorku, Chicagu a Los Angeles. Letos se rozhodli pro menší Boston už symbolicky: vítěz primárek Kerry pochází právě z této metropole státu Massachusetts.

Už přes dva týdny Spojenými státy otřásá skandál, za nímž stojí armáda, dosud vždy hrdý symbol Ameriky. Ponižující a nelidské zacházení s iráckými vězni v bagdádské věznici Abú Ghraíb zahýbalo americkou společností v míře nevídané. TV zprávy začínají informacemi o dalším vývoji skandálu, deníky na titulních stránkách přinášejí nové a nové fotografie týrání vězňů, tématu věnují většinu času i debaty v rádiích. Vražda obchodníka Nicholase Berga jako odplata za zacházení s iráckými vězni minulý týden tuto smutnou atmosféru v americké společnosti ještě umocnila.