Michal Sedláček

New York není typický vzorek Ameriky, spíše „hlavní město planety“, jak to odpovídá sídlu OSN i globální pozornosti médií.

George Bush se ocitl ve své irácké politice téměř sám. USA nejenom nestáhnou své vojáky, jak to žádá politická opozice, mnozí armádní experti a většina veřejnosti, ale jejich počet zvýší o 20 tisíc.

Čekání na zázračný lék, který ale nedorazil. Tak mnozí ve Washingtonu vnímali uplynulý týden. Politická elita s napětím očekávala publikaci závěrečné zprávy kongresové komise, jež hledala řešení pro situaci v Iráku.

Američtí komentátoři vždy tvrdili, že za klíčovými politickými verdikty musíme hledat místní zájmy: „Veškerá politika je lokální.“ A při volbách do Kongresu to vždy platilo dvojnásob.

V úterý senátorka Clintonová obhájí svůj mandát. O tom v USA nikdo nepochybuje. Tím větší zájem vzbudí její slova na následné tiskové konferenci. Právě na ní totiž může oficiálně oznámit, že se chce ucházet o úřad prezidenta.

Od nejpřekvapivějšího útoku na USA v celé jejich historii uplyne právě pět let.
Přesto Američany trápí mnohem více současnost než vzpomínání.

Před šesti lety kandidoval na viceprezidenta. Nyní prohrál v senátních primárkách. Proč kouzlo demokrata Liebermana přestalo působit, když tvrdí, že se nezměnil?

CIA bude mít nového šéfa. Zajistí objektivní pohled na svět generál zvyklý poslouchat velení? O tom musí Michael Hayden přesvědčit americké senátory.

Byl dvacátým atentátníkem? Únoscem pátého letadla? Hodnověrné důkazy neexistují. Ale Moussaoui tajil informace o teroristech, a tak je prvním odsouzeným za 11. září 2001.

George W. Bush se těsně před Vánoci ocitl opět pod palbou kritiky. Tentokrát pro tajné prezidentské nařízení, které umožnilo odposlechy a další formy dohledu nad americkými občany i návštěvníky USA podezřelými z terorismu, a to bez soudního souhlasu.

Jen málo politických konzultantů se může pochlubit takovým zájmem médií jako Karl Rove, hlavní poradce amerického prezidenta. Právě jemu je totiž přisuzováno autorství volebních strategií, bez nichž by se George W. Bush nikdy nemohl pyšnit dvěma triumfy. Rove stojí za termínem „soucitný konzervatismus“, na němž Bush založil svoji kampaň v roce 2000, i za strategií „prezidenta-ochránce amerických hodnot“, která mu vyhrála loňské volby. Jenže teď se stal Rove cílem kritiky i v samotném republikánském táboře. Proč vlastně?

V americkém Senátu vrcholí schvalování Johna Robertse do čela Nejvyššího soudu. Je to důležitá událost. Vždyť o novém členovi tohoto vrcholného justičního orgánu hlasovali senátoři naposledy za Billa Clintona (1994) a o předsedovi dokonce ještě za Ronalda Reagana (1986). Nynější dvoutýdenní slyšení v senátním právním výboru tedy budila mimořádnou pozornost. Nejvyšší soud plní v USA klíčovou funkci, představuje nejen nejvyššího odvolacího arbitra, ale je i soudem ústavním. Jeho činnost se nachází pod drobnohledem médií, často i kontroverzní závěry soudu si politici nedovolí zpochybňovat a podřizují se jim. Jeho rozhodnutí nejen reflektují, ale často i ovlivňují společenský vývoj v zemi více než kongresové zákony či nařízení prezidenta.

Ještě nikdy na tom nebyl „ředitel planety“ George Bush tak špatně jako teď. Nedaří se. A události kolem Katriny jeho černou sérii jen podtrhly. Skutečné účty si se svým prezidentem budou vyřizovat samozřejmě Američané, i pro obyvatele v Evropě mají ale jeho nezdary důležité poselství.