Ranní postřeh Šárky Homfray: Růst reálných platů nemůže být apríl

Dneškem začínají platit nové platové tabulky. Jedná se o nařízení vlády, které stanovuje platové tarify, tedy základní složku platu stovek tisíc zaměstnanců, kteří jsou odměňováni z různých veřejných rozpočtů, včetně toho státního. Oproti loňským tarifům doznaly ty letošní navýšení až o devět procent. Z toho bychom nepochybně měli mít radost, pokud by tady ale neexistovalo několik „kdyby“.

Například kdyby zhruba polovina těchto tarifů nebyla pod úrovněmi minimální mzdy a zaručených platů. To znamená, že stát na jedné straně předepisuje nepodkročitelná výdělková minima, na druhé straně v základní složce platu, na kterou jedinou má každý zaměstnanec nárok, je není schopen garantovat. Těmto zaměstnancům, kterých je přinejmenším několik desítek tisíc a jejichž počet každoročně roste, stát výdělek do zákonného minima samozřejmě dorovná. To ale znamená další administrativní a rozpočtové náklady a zejména to eliminuje jakoukoli motivační funkci platu nebo třeba případných odměn. Jedním slovem je tento stav ostudný.

Nebo další kdyby – tam, kde jsou platy vypláceny ze státního rozpočtu, do nich však adekvátní navýšení nedoputovalo. To znamená, že na tarifní navýšení si úřady musí najít prostředky. Nezbude tedy téměř nic na odměny, a to dokonce ani v situacích, kdy zaměstnanci dlouhodobě vykrývají čím dál prohlubující se podstav vyvolaný neatraktivitou státní služby. Nebo tam, kde zaměstnanci a zaměstnankyně opakovaně zaučují další nové příchozí, kteří se ale – mimo jiné v důsledku odměňování – na úřadech dlouho neohřejí. 

Zvýšení platových tarifů v letošním roce není možné považovat za cokoli jiného než za první krok na dlouhé cestě k udržitelnosti veřejné správy a služeb. Od tohoto cíle jsme se vlivem ideologicky zaslepeného přístupu předchozí vlády značně vzdálili. Od vlády současné pak je potřeba důsledně požadovat, aby k tématu platů nepřistupovala jen jako k nákladové položce, kterou je populisticky výhodné seškrtávat. Až se totiž celý veřejný sektor, stárnoucí a nedostatečně obsazený, zhroutí jako domeček karet, dopadne to velmi citelně na nás všechny, zejména na ty nejzranitelnější. A to by skutečně aprílová legrace nebyla.