Ranní postřeh Nory Fridrichové: Katka

Po devíti letech jsem znovu seděla naproti Kateřině Bradáčové. Příběh heroinové Katky zná české publikum díky dokumentu Heleny Třeštíkové, osobní setkání ale zprostředkuje jiný typ zkušenosti než filmový obraz.

Jsme téměř stejně staré. Vyrůstaly jsme v devadesátých letech, kdy se drogy v Česku rychle rozšířily a staly se omamným zpestřením našich dospívajících životů v novém svobodném světě. Smažilo se všude – od sídlišť po studentské byty, perník se „vařil“ z volně dostupných léků s pseudoefedrinem. Pamatuju si místa, kde se linula typická chemická vůně. Pro většinu lidí kolem mě to byla jen fáze, ze které pak odešli. Někteří ale umřeli. 

Bradáčová patří k těm, u nichž se závislost stala trvalým střebodem života. Třiatřicet let na pervitinu a heroinu, opakovaná předávkování, zkušenost s násilím i dlouhodobý život na ulici. Netají se ani zkušeností s fentanylem – látkou mimořádně silnou a nebezpečnou, u níž je hranice mezi dávkou a předávkováním smrtelně tenká.

Její vyprávění nepůsobí výjimečně. Je typické pro ty, kteří v devadesátých letech do světa drog spadli a už neodešli. Moc jich ale dnes už nezbylo. O to důležitější je slyšet takové svědectví naostro.