Jakmile jsem se doslechl, že zemřel Jaroslav Šabata, začal ve mně ten zvláštní muž ožívat. Pamatuji se na něj jaksi odjakživa, protože moji rodiče měli chatu v Bystrci u Brna a on tam občas zajel za mým tátou a na zahradě dlouze rozmlouvali. Vůbec mne ty jejich rozhovory nebavily, byly o politice. Připadali mi oba tak staří, přestože Jaroslav vypadal neuvěřitelně mladistvě, s těma pomněnkovýma očima.
Dnes, když už jsem ještě o kus starší, než byli oni tehdy, si pořád připadám mnohem mladší. Myslím, že je to tím, že moje generace prošla úplně jinou životní zkušenosti. Když jim – mladým komunistům – bylo sotva něco přes dvacet, už tvořili svět. Ten svět byl strašlivý a oni svým podílem na jeho stavbě strašlivě zestárli.
Ti nejlepší z nich – a Jaroslav Šabata k nim zcela jistě patřil – žili své životy obráceně: za mlada z nich rychlokurz brutální moci rychle udělal fanatické pragmatiky, ale jak procházeli smetištěm dějin, postupně se z nich stávali romantici. Dlouho jsem si to neuvědomoval a pamatuji si, jak jsem Šabatovi vyčítal, že v roce 1992 rozmlouval s Vladimírem Mečiarem (Šabata byl tehdy ministrem), čím se v mých očích snižoval na Mečiarovu úroveň hrubě cynického pragmatismu. On mi tehdy řekl, že chtěl zkusit, zda se přece jen Československo nedá zachránit. Romantik!
Byl ke stáří romantikem, protože nadále věřil, že ideje můžou změnit svět, ale – podvědomě, nebo možná vědomě – dával přednost těm, kteří neměli velkou naději na úspěch. Tato šťastná kombinace mladého stáří se vyskytuje velmi zřídka, ale Jaroslav Šabata si ji vrchovatě zasloužil. A českému politickému myšlení – nejen tomu levicovému – bude velmi chybět.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].