Proč vulgární populisté porážejí uhlazené demokraty

Když se procházím Prahou nebo Bratislavou, stále častěji na mne dotírá tato otázka: Jak to, že ulice jsou plné na pohled spokojených lidí, jak to, že volným okem je vidět, jak si obě společnosti užívají hřejivý vánek ekonomického růstu, ale když se sociologové ponoří do jejich duší, najdou je kymácející se ve vichru paniky a nenávisti? Jak to, že oběma zemím se vyhýbají dramatické události i uprchlíci, objektivně prožíváme nebývalé období klidu až nudy, ale subjektivně jsme nebývale rozrušeni?

Nemám na tuto otázku odpověď, přivádí mne však k další: Není právě tento rozpor tím, co mnozí politici intuitivně chápou jako svoji příležitost? Co když je to tak, že lidé jsou znuděni a potřebují nějaké vzrušení, asi jako když jdou do kina na horor, aby se ve vyměřeném čase k smrti vylekali se zárukou, že když opět vyjdou na ulici, najdou ji stejně pohodlně nudnou jako předtím?

Jedno je zjevné: politici, kteří do společnosti vnášejí toto vzrušení, mají u voličů úspěch. Kam se ve střední Evropě podíváte, tam jsou nejpopulárnější ti, kteří jitří atmosféru vulgaritou a teatrálními kousky, jež rozhánějí nudu - a všichni o nich pak mluví. A jako ve správném hororu bojují proti neviditelnému nepříteli, jemuž odvážně dávají jméno: lumpenkavárna (Zeman), kavárenští povaleči a lidsko-právní „svätuškári“ (Fico) – výraz, který čeština myslím nemá. A uprchlíci a teroristé, samozřejmě.

Čím to je, že taková Angela Merkelová by dnes ve střední Evropě vůbec neměla šanci?

V Maďarsku a Polsku jsou dál, slova už jim nestačí. Orbán je mistr teatrálnosti, naposledy jeho konzervativní vláda zrušila smlouvy s Telekomem (vlastníkem je Deutsche Telekom) kvůli tomu, že přestal sponzorovat popového zpěváka Ákosi Kovácse pro jeho pohrdavé výroky vůči ženám. Je to sice jen teatrální gesto, protože většina těch vládních smluv s Telekomem by stejně koncem roku vypršela, ale o to vůbec nejde. Podstatné je, že Maďarsku se už týden o ničem jiném nemluví.

V Polsku zase nová vláda jako ve správném hororu poráží nepřítele v noci, jako kdyby to byli upíři. Parlament v noci zasedá a vyměňuje je ve státních funkcích, ministr obrany to dělá dokonce osobně a s ochrankou vtrhává o půl druhé v noci do úřadu.

Důvodů, pro které si dnes už většina voličů ve střední Evropě vybírá vulgární politiky, kteří na ně pouštějí hrůzu, je jistě víc, ale co když je jedním z nich nuda z uhlazených demokratů? Čím to je, že taková Angela Merkelová by dnes ve střední Evropě vůbec neměla šanci?

Netrápil bych se touto otázkou, kdybych měl jistotu, že teatrálnost populistů je jen domluvenou hrou s voliči, kteří se – jako v kině, když jdou na horor – chtějí na chvíli bát, ale pak se také vrátit do svého spokojeného života.

Netrápil by se touto otázkou, kdybych nevěděl, že všechny diktatury začínaly jako velké divadlo – jedním z mistrů teatrálnosti byl ostatně Mussolini, o komunistech nemluvě. Pak samozřejmě nastolily pevný režim, jehož hlavní charakteristikou byla umrtvující nuda, jenže to už bylo pozdě. Jako kdybyste šli do kina na horor a najednou zjistili, že to už není film.