Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Kulturní servis

Pandemický dokument pátrá nad smyslem zastaveného světa i nad tím, co je vlastně normální

Hudba: Jakkoli to zní paradoxně, 100gecs jsou ve své hravostí čím dál serioznější

Autor: ADAM HRIBAL
Autor: ADAM HRIBAL

Film týdne

Jako by byla zvláštní přízrak, na který společnost kolektivně zapomněla, nebo jako by se možná vůbec nestala. Česko se v pandemii covid-19 sice zmítalo ještě před rokem a půl, ale její urgence postupně odezněla, i pod vlivem války na Ukrajině. Dva pandemické roky se nicméně minulý týden vrátily. V podobě snímku Velké nic dokumentaristů a partnerů Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové.

Ambivalentní název odkazuje k existenciálnímu usebrání ve světě, který se zastavil. Může evokovat i skepsi, že sama pandemie možná byla „velké nic“. Snímek každopádně dokazuje pohotovost autorů chopit se potenciálně atraktivního tématu. Dobu, kterou charakterizoval chaos, solidarita i rozhádanost, začala dvojice natáčet bezprostředně po vypuknutí pandemie. Film stojí za pozornost i jako úkrok vyhraněného Klusáka na jinou půdu, než na jaké se byl zvyklý suverénně pohybovat ve většině předchozích snímků (Českým snem počínaje a V síti konče).

Empatie a observace nejsou zrovna slova, která by si divák s tvorbou Víta Klusáka spojil. Spíš se vybaví slova jako provokace, extrém, ironie, manipulace, promyšleně budovaná autorská persona nezřídka přítomná jako rozehrávač před kamerou. Velké nic se z jeho filmografie vymyká. Není to jen černobílým materiálem, který dává prožité ještě více do vzpomínkového módu. Díky upozaděné naléhavosti reportážního záznamu se navíc otevírá prostor k úvahám nad jinými silnými tématy. Nad smyslem zastaveného světa, smrtí nebo tím, co je vlastně normální.

Pandemie covidu byla v něčem snad i nádherná

Dokumentaristé sledovali několik „hrdinů“. Jednoho z raných pacientů, který virus přežil, operní pěvkyni, jež šla pracovat do supermarketu, a anti-rouškařskou agitátorku Janu Peterkovou. Jejich příběhy doplnily výběrem scén a obrazů ze zachycené reality. Vybírali ty, které podle nich byly nejvíce pandemické – naháči na nudapláži s rouškou na obličeji, sportovec plácající se v nafukovacím bazénku, šití roušek.

Chybí třeba domácí výuka, která zřejmě negenerovala atraktivní obrazy. Ty se pohybují na škále spirituálna a tragikomedie. Z dokumentu je tak občas cítit jakási autorská přetahovaná. Mezi existenciálními, meditativními tématy Mariky Pecháčkové, jež přineslo bezčasí a kterým sluší jemnější observace každodennosti a obyčejnosti. A osvědčenou štiplavou metodou jejího partnera tíhnoucího k vymykajícímu se. Jako celek má však v sobě Velké nic má cenný potenciál katarze a sebereflexe. Jindřiška Bláhová 

Album týdne

Na novém albu 100gecs je všechno, co by člověk od této dvojice čekal. To znamená úplně všechno. Pop, punk, emo, hip-hop, rap metal, ska nebo hudba ze starých videoher. Stačí si pomyslet na jakýkoli populární žánr uplynulých třiceti let a je téměř jisté, že se nějaký útržek z něj na desce 10,000gecs objeví.

Průkopníci hyperpopu, všežravého žánru stvořeného pro Generaci Z i šikovné marketingové nálepky pro Spotify, na druhém albu prohlubují ad absurdum dohnaný nespoutaný přístup k tvorbě. Z pokleslých a laciných, často nijak respektovaných žánrů tvoří divoké kaleidoskopické koláže. Vše tu je dovoleno, žánry se střídají v řádu sekund a zrychlenost prostupuje každou skladbou - čímž 100gecs, kteří fungují již sedmým rokem, v mnohém předznamenali aktuální tiktokové trendy.

Poťouchlost dua, které tvoří rovným dílem skládající i zpívající Dylan Brady a Laura Les, lze ilustrovat třeba skladbou I Got My Tooth Removed. Rozjíždí se jako srdceryvná rozchodová rocková balada se slovy „Byl jsi tvrdý, nelítostný. Pořád jsem kvůli tobě plakal… Musel jsem ti říct sbohem“ - aby se pak zvrtla v divoké punkové ska s dechovou sekcí a přelila se v refrén o vytrženém zubu. Kromě role bavičů ale 100gecs umí jak roztančit, tak iritovat ucho i digitálními distorzemi.

Přestože má album necelých 27 minut, hustotou nápadů působí nesmírně intenzivně. V průběhu let navíc dvojice přestala být přece jen tolik okouzlená žánrovými kontrasty ve svých skladbách a místo šílených kombinací umisťuje do popředí chytlavé popové nápady a melodie. Jakkoli to zní paradoxně, 100gecs jsou ve své hravostí čím dál serioznější, přesto nic neztrácejí ze zábavnosti. Podobně jako ti nejlepší stand-up komici mají totiž vynikající cit pro načasování pointy vtipu. Ty nejvíce otřepané a provařené žánrové postupy a klišé servírují v tu nejméně pravděpodobnou chvíli. Pavel Turek

Dokumentární film

Režisér Radim Špaček dokončí roztočený dokumentární film Rozsviť světlo, ať je vidět, dvojportrét frontmana kapely Už jsme doma Miroslava Waneka a jejího dvorního výtvarníka, malíře Martina Velíška. Na snímku původně pracovali režisér Václav Kučera a producent Romek Hanzlík. Oba tvůrci však v roce 2019 zemřeli. Snímek zachycuj jeden rok v životě kapely a přes výrazné osobnosti reflektuje i dění na české alternativní hudební a výtvarné scéně posledního čtvrtstoletí. Premiéra je plánovaná na léto. jb

Festival

Do druhé půle vstoupí příští týden audiovizuální přehlídka Spectaculare a nabízí hned dvě velmi výrazné akce. Mezinárodní den klavíru oslaví ve středu v prostorách Zrcadlové kaple pražského Klementina dvojkoncertem německého skladatele Carlose Cipy a manželů Ireny a Vojtěcha Havlových. Cipa představí repertoár z nového alba Ourselves, as we are, Havlovi zahrají své nejnovější skladby pro čtyřruční piano. O dva dny později v Paláci Akropolis zahraje německý producent Pantha du Prince; ten se na scéně pohybuje už dvacet let a jeho alba This Bliss a Black Noise patří ke kritikou nejlépe hodnoceným elektronickým deskám nového tisíciletí. tur


Newslettery a nový informační servis si můžete objednat k odběru na adrese https://www.respekt.cz/newslettery

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].