Kulturní servis
Pandemický dokument pátrá nad smyslem zastaveného světa i nad tím, co je vlastně normální
Hudba: Jakkoli to zní paradoxně, 100gecs jsou ve své hravostí čím dál serioznější
Film týdne
Jako by byla zvláštní přízrak, na který společnost kolektivně zapomněla, nebo jako by se možná vůbec nestala. Česko se v pandemii covid-19 sice zmítalo ještě před rokem a půl, ale její urgence postupně odezněla, i pod vlivem války na Ukrajině. Dva pandemické roky se nicméně minulý týden vrátily. V podobě snímku Velké nic dokumentaristů a partnerů Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové.
Ambivalentní název odkazuje k existenciálnímu usebrání ve světě, který se zastavil. Může evokovat i skepsi, že sama pandemie možná byla „velké nic“. Snímek každopádně dokazuje pohotovost autorů chopit se potenciálně atraktivního tématu. Dobu, kterou charakterizoval chaos, solidarita i rozhádanost, začala dvojice natáčet bezprostředně po vypuknutí pandemie. Film stojí za pozornost i jako úkrok vyhraněného Klusáka na jinou půdu, než na jaké se byl zvyklý suverénně pohybovat ve většině předchozích snímků (Českým snem počínaje a V síti konče).
Empatie a observace nejsou zrovna slova, která by si divák s tvorbou Víta Klusáka spojil. Spíš se vybaví slova jako provokace, extrém, ironie, manipulace, promyšleně budovaná autorská persona nezřídka přítomná jako rozehrávač před kamerou. Velké nic se z jeho filmografie vymyká. Není to jen černobílým materiálem, který dává prožité ještě více do vzpomínkového módu. Díky upozaděné naléhavosti reportážního záznamu se navíc otevírá prostor k úvahám nad jinými silnými tématy. Nad smyslem zastaveného světa, smrtí nebo tím, co je vlastně normální.
Pandemie covidu byla v něčem snad i nádherná
Dokumentaristé sledovali několik „hrdinů“. Jednoho z raných pacientů, který virus přežil, operní pěvkyni, jež šla pracovat do supermarketu, a anti-rouškařskou agitátorku Janu Peterkovou. Jejich příběhy doplnily výběrem scén a obrazů ze zachycené reality. Vybírali ty, které podle nich byly nejvíce pandemické – naháči na nudapláži s rouškou na obličeji, sportovec plácající se v nafukovacím bazénku, šití roušek.
Chybí třeba domácí výuka, která zřejmě negenerovala atraktivní obrazy. Ty se pohybují na škále spirituálna a tragikomedie. Z dokumentu je tak občas cítit jakási autorská přetahovaná. Mezi existenciálními, meditativními tématy Mariky Pecháčkové, jež přineslo bezčasí a kterým sluší jemnější observace každodennosti a obyčejnosti. A osvědčenou štiplavou metodou jejího partnera tíhnoucího k vymykajícímu se. Jako celek má však v sobě Velké nic má cenný potenciál katarze a sebereflexe. Jindřiška Bláhová
Album týdne
Na novém albu 100gecs je všechno, co by člověk od této dvojice čekal. To znamená úplně všechno. Pop, punk, emo, hip-hop, rap metal, ska nebo hudba ze starých videoher. Stačí si pomyslet na jakýkoli populární žánr uplynulých třiceti let a je téměř jisté, že se nějaký útržek z něj na desce 10,000gecs objeví.
Průkopníci hyperpopu, všežravého žánru stvořeného pro Generaci Z i šikovné marketingové nálepky pro Spotify, na druhém albu prohlubují ad absurdum dohnaný nespoutaný přístup k tvorbě. Z pokleslých a laciných, často nijak respektovaných žánrů tvoří divoké kaleidoskopické koláže. Vše tu je dovoleno, žánry se střídají v řádu sekund a zrychlenost prostupuje každou skladbou - čímž 100gecs, kteří fungují již sedmým rokem, v mnohém předznamenali aktuální tiktokové trendy.
Poťouchlost dua, které tvoří rovným dílem skládající i zpívající Dylan Brady a Laura Les, lze ilustrovat třeba skladbou I Got My Tooth Removed. Rozjíždí se jako srdceryvná rozchodová rocková balada se slovy „Byl jsi tvrdý, nelítostný. Pořád jsem kvůli tobě plakal… Musel jsem ti říct sbohem“ - aby se pak zvrtla v divoké punkové ska s dechovou sekcí a přelila se v refrén o vytrženém zubu. Kromě role bavičů ale 100gecs umí jak roztančit, tak iritovat ucho i digitálními distorzemi.
Přestože má album necelých 27 minut, hustotou nápadů působí nesmírně intenzivně. V průběhu let navíc dvojice přestala být přece jen tolik okouzlená žánrovými kontrasty ve svých skladbách a místo šílených kombinací umisťuje do popředí chytlavé popové nápady a melodie. Jakkoli to zní paradoxně, 100gecs jsou ve své hravostí čím dál serioznější, přesto nic neztrácejí ze zábavnosti. Podobně jako ti nejlepší stand-up komici mají totiž vynikající cit pro načasování pointy vtipu. Ty nejvíce otřepané a provařené žánrové postupy a klišé servírují v tu nejméně pravděpodobnou chvíli. Pavel Turek
Dokumentární film
Režisér Radim Špaček dokončí roztočený dokumentární film Rozsviť světlo, ať je vidět, dvojportrét frontmana kapely Už jsme doma Miroslava Waneka a jejího dvorního výtvarníka, malíře Martina Velíška. Na snímku původně pracovali režisér Václav Kučera a producent Romek Hanzlík. Oba tvůrci však v roce 2019 zemřeli. Snímek zachycuj jeden rok v životě kapely a přes výrazné osobnosti reflektuje i dění na české alternativní hudební a výtvarné scéně posledního čtvrtstoletí. Premiéra je plánovaná na léto. jb
Festival
Do druhé půle vstoupí příští týden audiovizuální přehlídka Spectaculare a nabízí hned dvě velmi výrazné akce. Mezinárodní den klavíru oslaví ve středu v prostorách Zrcadlové kaple pražského Klementina dvojkoncertem německého skladatele Carlose Cipy a manželů Ireny a Vojtěcha Havlových. Cipa představí repertoár z nového alba Ourselves, as we are, Havlovi zahrají své nejnovější skladby pro čtyřruční piano. O dva dny později v Paláci Akropolis zahraje německý producent Pantha du Prince; ten se na scéně pohybuje už dvacet let a jeho alba This Bliss a Black Noise patří ke kritikou nejlépe hodnoceným elektronickým deskám nového tisíciletí. tur
Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].