otvor

V Praze jistě existují architektonicky nesrovnatelněji kvalitnější stavby z třicátých let 20. století. Ale tahle mezi Pražským hradem a Vítězným náměstím má vskutku pozoruhodnou historii a dodnes platné kouzlo.

Říká se jí Kafkárna, stojí v jedné ze střešovických zahrad v Buštěhradské ulici a v roce 1932 si ji nechal postavit sochař Bohumil Kafka, aby v ní mohl deset let pracovat na jezdeckém portrétu Jana Žižky pro Pantheon národního obrození na Vítkově. Rozměr stavby odpovídá finálnímu pomníku: je impozantní. Vznikla sice jako dočasné dílo, stojí ale i po bezmála devadesáti letech. Jak říká sochař Matouš Lipus, který v ní druhým rokem dělá správce, „tehdy se i dočasné stavby dělaly dost kvalitně.“

Reklama
Reklama

Lipus ve funkci správce Kafkárny vystřídal Kurta Gebauera, který bydlí doslova za rohem a který objekt vlastněný městem v roce 1990 získal jako zápůjčku pro UMPRUM, aby v něm vybudoval detašované pracoviště svého Ateliéru veškerého sochařství. Lipus je jeho absolventem a v těchto dnech se snaží, aby se o Kafkárně začalo mluvit, hlavně o její budoucnosti. Děje se tak v rámci Festivalu m3, jenž probíhá na různých místech v Praze do konce září a jedním z nich je právě Kafkárna, nyní zcela výjimečně přístupná veřejnosti.

1

Bohumil Kafka umřel v roce 1942. Čili se nedočkal slavnostního odhalení bronzového Žižky, který byl na Vítkov osazen až v roce 1950. Dílo ale v Kafkárně viděl hotové a připravené k odlévání. Pro milovníky statistik: celková váha devět metrů vysoké a devět metrů dlouhé sochy odlité v Karlíně na konci čtyřicátých let přesahuje šestnáct tun. Což je ale pakatel oproti Stalinovu pomníku na Letné. Ten začal růst zhruba ve stejné době, kdy se naproti přes Vltavu osazoval Žižka - a uvádí se, že se při stavbě žulového monstra spotřebovalo 17 tisíc tun materiálu. Proč ho zmiňovat v souvislosti s Kafkárnou? Protože když z ní zmizel Kafka s Žižkou, vystřídal ho Otokar Švec se Stalinem.

V objektu je dodnes dochovaná točna, na které se otáčely hlavy Stalina a další lidí z legendární „fronty na maso“, jak se hotovému pomníku posměšně říkalo. Když Švec soutěž na Stalinův pomník coby hvězda prvorepublikové avantgardy překvapivě vyhrál, musel se metrový sádrový model nejprve třikrát zvětšit do hlíny, odlít do sádry a z tohoto odlitku se pak v pětinásobné velikosti v Kafkárně tesal do žuly.

Říká se, že v roce 1952 dorazil do Kafkárny ministr kultury Zdeněk Nejedlý, který si přímo na místě vymohl, aby původně anonymní tváře československých a sovětských občanů stojících svorně za masovým vrahem vystřídaly konkrétní osoby. Nejedlému se neodporovalo, v Kafkárně tak dvě už hotové postavy dostaly nově obrysy Ivana Vladimiroviče Mičurina a Julia Fučíka. Fotka Nejedlého v Kafkárně dodnes visí na zdi, aby mladým generacím umělcům připomínala, jak je příjemné, když na ně žádný mocipán nedohlíží a když nemusí dělat další Fučíky.

2

Také Otokar Švec se slavnostního odhalení svého „kafkárenského“ díla nedočkal. Měsíc před ním spáchal sebevraždu. Nedočkal se tedy ani odstřelení pomníku, ke kterému došlo už na konci roku 1962. Na Kafkárnu se zhruba v téhle době tak nějak zapomnělo, fungovala v ní kamenosochařská dílna s malou kovárnou či štukatérnou a její laciné opláštění na kovové konstrukci začalo postupně chátrat. Což se bohužel děje doteď a návštěvníci objektu velmi rychle přijdou na to, že se s tím musí začít něco dělat.

Záleží na budoucí dohodě města s UMPRUM. Matouš Lipus se každopádně snaží už teď. Čerstvě tu tak díky němu vznikají betonové základy pro retenční nádrž na dešťovou vodu sváděnou ze střechy. Hodí se třeba na zalévání, protože Lipus tu buduje záhony, stará se o stromy a pro Festival m3 tu s kolegy a kolegyněmi z ateliéru vyrobil několik environmentálních stolů, bivaků či hráčských stolů. A taky tu jsou nové sochy Aleše Nováka, Ireny Iškievové či Kláry Jakešové. Své sochy má po areálu rozeseté i Kurt Gebauer. Třeba formu k Památníku Václava Havla, který v podobě rudého srdce obklopeného drátěnými srdcovými konstrukcemi pátým rokem stojí na Havlově náměstíčku mezi budovami Národního divadla.

3

4

5

7

O Festivalu m3 poreferuji v některé z příštích Pražských kaváren. Každopádně ho vřele doporučuji, účastní se ho Milena Dopitová, Jiří Kovanda, Rafani, Dušan Zahoranský nebo Richard Wiesner, plánek a popis jejich intervencí do veřejného prostoru hlavního města najdete na www.festivalm3.cz. Přehlídku kurátoruje dvojice Ludvík Hlaváček a Jitka Hlaváčková, přičemž shoda jejich příjmení není náhodná. Šéf Nadace pro současné umění je otcem kurátorky Galerie hl. města Prahy.

Hlaváčková při přípravách festivalu prozkoumala historii Kafkárny, vyzpovídala spoustu pamětníků a dokonce objevila i několik kronik, které se v ateliéru během dekád vedly. Získané informace nyní zpracovává a do konce festivalu vyjdou ve formě nějakého veřejného výstupu. Z něj taky vyjde najevo, pro který pomník T. G. Masaryka vlastně vznikl žulový kolos, jenž před Kafkárnou dodnes marně leží v zahradě, aniž kdy byl použit. I ten dotváří atmosféru unikátního místa, jehož návštěvu byste si neměli nechat ujít.

6

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1733

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte