Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Služebníci patří k nejsilnějším filmům o povaze normalizace

Slovenský snímek Služebníci Ivana Ostrochovského řeší střet víry a komunistického režimu

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

Před necelým rokem měl na festivalu v Berlíně premiéru slovenský historický snímek Služebníci režiséra Ivana Ostrochovského. A v nové sekci Encounters, zaměřené na esteticky a formálně výrazné snímky, se příběh z bohoslovecké fakulty na začátku 80. let v komunistickém Československu ocitl zcela právem. Nejenže je snímek vizuálně nebývale působivý díky promyšleným kompozicím a kameře Juraje Chlpíka. Jde o jeden z nejpovedenějších filmů o československé totalitě, který na prostoru bývalého ČSSR vznikl za hodně dlouho dobu. Služebníci jsou aktuálně do čtvrtka k vidění na platformě Aerovod. Po otevření kin by měli mít i premiéru v klasické distribuci.

Píše se rok 1980 a na bohosloveckou fakultu v Bratislavě přicházejí dva noví studenti, kamarádi Michal a Juraj. Fakulta a její vedení je pod dohledem StB, která se snaží zajistit maximální spolupráci římskokatolické církve s komunistickým režimem a zlikvidovat protirežimní aktivity, které by odtud mohly vzejít. Na nástěnce se objevují necenzurované zprávy, na rádiu Svobodná Evropa zní výpovědi kněžích o nesvobodě a perzekucích, po semináři kolují zakázaná literatura a letáky.

Aktivity přitáhnou větší pozornost státního aparátu. Ze semináře mizí psací stroje a po nich kněží. Někteří členové církve pořádající bytové semináře končí mrtví a pohození na potemnělých okresních cestách. Mezitím kněží povinně zvedají ruce na schůzích prorežimního katolického sdružení Pacem in Terris. A oba mladíci (výteční neherci Samuel Skyva a Samuel Polakovič) jsou postaveni před volbu, jestli sloužit režimu, nebo víře, moci, nebo svému svědomí.

Na scénáři černobílého snímku se kromě Ostrochovského  (debutoval v roce 2015 dramatem Koza) a jeho spolupracovníka Marka Leščáka podílela i polská scenáristka Rebecca Lenkiewicz podepsaná pod oscarovým filmem Ida Pawla Pawla Pawlikovského, který podobně jako Služebníci řeší střet víry a komunistického režimu. A přizvání Lenkiewicz se ukázalo jako víc než dobrá volba.

Stejně jako další přeshraniční spolupráce – obsazení hvězdy rumunské nové vlny Vlada Ivanova do role hlavního vyšetřovatele, který církevní hodnostáře i žáky „rozpracovává“. V soukromí si pak pod horským sluncem zkouší ve svém staromládeneckém bytě léčit ekzém, jenž se mu nezadržitelně rozlézá po těle. Jeho zdravotní stav není ani tak metaforou špatného svědomí rašícího na povrch nebo jeho „vnitřní ošklivosti“.  Spíš metaforou pro systém dohledu, který je živený nejistotou a nezadržitelně metastázuje na fakultě i ve společnosti.

A právě na nejistotě a znejistění Ostrochovský staví svůj snímek. Není jasné, komu je možné věřit. Co je provokace a co autentická výzva k nenásilnému odporu. Kdo na koho co ví, nebo neví. Kdo na koho má složku a co v ní vlastně je. Kde je potřeba přitlačit. Kde je potřeba hodně zmáčknout. Kde vydírat, kde nabídnout tykání. Kde flašku. Kdy ruka tajného policisty u výslechu udeří a kdy jen spočine „přátelsky“ na rameni. Není jasné, pro co přesně poslušní kněží zvedají na schůzích ruce a čemu přesně tleskají.

V jedné scéně nechává scénář na chvíli diváka věřit, že je svědkem policejního výslechu. Kamera snímá zezadu „vypovídajícího“ kněze. Jeho záda zakrývají osobu sedící naproti. Co říká, rovná se prozrazení ilegální skupiny. Kamera se vzápětí pohne a z výslechu se v sekundě stává rozhovor dvou členů zmíněné skupiny. Žádné akční výslechy nebo křičení brunátných estébáků, jen nenávratně mizející postavy a neúprosná kola úřední mašinérie.

To všechno vede k ohledávání hranic mezi „pouhým“ oportunistickým přitakáním systému s cílem udržet fakultu v chodu a mezi přímou kolaborací. Kdy účel světí prostředky? Co je menší a větší zlo? Kolik je možné dát vlkovi; koho a co obětovat, aby se zabránilo ještě horším perzekucím. Paradoxem i trumfem komunistického systému přitom bylo, že perzekuce nemusela nakonec vůbec přijít. Že po morální volbě nemusel následovat trest. Ale mohl. A právě ona možnost představovala prostor, kde se nejvíce lámaly charaktery.

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

Tísnivé atmosféře plíživé nejistoty zásadně pomáhá kamera Juraje Chlpíka. Pomalu ohmatává prázdné chodby semináře. Pořizuje momentky, portréty kněžích i policistů na černém nebo bílém pozadí. Zabírá studenty v sutanách sedící v křeslech, aniž bychom tušili, na co čekají nebo co sledují. Konspirační schůzky střídají dada scény kněží hrajících ping pong nebo skákajících na trampolíně. Záběr hlasování, spočinutí na mlčící tváři nebo na zářivce uprostřed historického štukovaného stropu jsou výmluvnější než pět stran vysvětlujících povahu a důsledky normalizačního režimu.

V exteriérech si někdy esteticky Chlpík vypůjčuje z noirových stínů, jinde připomene minimalismus a civilismus filmů československé nové vlny,  třeba Drahomíry Vihanové. Opakující se vizuální zámlky pohledů z výšky do fakultního dvora – z boží perspektivy nebo perspektivy věčnosti a míry lidského života – pak přidávají metafyzickou rovinu. A ta z filmu o zkušenosti v totalitě dělá přesvědčivou a obecně platnou úvahu o morálních dilematech, kterým čelíme bez ohledu na režim.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].