Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory

StB i církev jsou instituce, které mají svoji hierarchii a svoje zadání

S Ivanem Ostrochovským o filmu Služebníci, paranoie 80. let i o českém problému s Milošem Formanem

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

Pod taktovkou nového uměleckého ředitele Carla Chatriana vznikla na letošním festivalu Berlinale nová sekce Encounters. Jedním z filmů, jež nabídla, byli i Služebníci ve režii Ivana Ostrochovského. Vizuálně výrazný snímek přibližuje prostředí bohoslovecké fakulty v Bratislavě v období 80. let. Mladí studenti se zde musejí vypořádat s morálními otázkami a možností snazší cesty výměnou za kolaboraci s StB. „V církvi jste vázáni pravidly a od začátku můžete mít jednodušší život, pokud ta pravidla dodržujete. Totéž ale platí o totalitě – a Služebníci jsou do jisté míry o konfliktu mezi církevní a totalitní fikcí. Vzájemně na sebe narážejí a navzájem na sebe prozrazují své absurdity,“ říká slovenský režisér jehož film nyní zvítězil v hlavní soutěži pražského Febiofestu.

V rozhovorech jste opakovaně zmiňoval, že vás socialismus „pouze líznul“ v dětství. Proč jste se tedy rozhodl hledat příběh právě z této doby?

Socialismus jsem nijak dramaticky neprožíval, spíše mi jako filmaři šlo o to, abych nalezl dobrou platformu na vyprávění. A přestože se tomuto období věnuje spousta filmů, z námětu Marka Leščáka jsem vycítil nový a originální pohled. Příběh se odehrává na bohoslovecké fakultě a zkoumá kolaboraci církevních představitelů s tehdejším režimem. O téhle dějinné kapitole ještě nikdo nic nenatočil. Zároveň mi ten příběh připadal citlivý, protože se zabývá morálkou, kolaborací nebo zradou kněžích, u nichž jsou tato dilemata mnohdy zásadnější. Vidíme to i dnes: důsledky jejich činů jsou ve společnosti zdvojnásobeny.

Ivan Ostrochovský • Autor: Febiofest
Ivan Ostrochovský • Autor: Febiofest

Služebníci se odehrávají v 80. letech v úzce vymezeném prostoru bohoslovecké fakulty, která se stane místem ústředního konfliktu mezi mladými studenty a StB. Vyprávíte obecně srozumitelný příběh: studenti se vypořádávají s morálním dilematem, kdy se tu jejich víra konfrontuje s možnou spoluprací s StB. Utváříte fiktivní příběh, ale ukazujete i skutečné instituce, například kolaborující církevní organizaci Pacem in Terris. Nakolik bylo složité najít rovnováhu mezi srozumitelností a reáliemi?

Vyhnout se podrobnému popisu doby byl jeden z nejtěžších úkolů. Chtěli jsme, aby příběh fungoval i v zahraničí, aby se dostal na nějaký áčkový festival. Nebylo snadné vymyslet, jak máme náš příběh odvyprávět tak, aby byl obecně srozumitelný. Bál jsem se, že přílišné vysvětlování by bylo spíše na škodu, nechtěl jsem vytvořit dokument, který se zamotá do popisu konkrétní doby a okolností. A na Služebnících jsem se naučil jednu věc – čím méně vysvětlování, tím lepší výsledek. Jakmile začnete něco vysvětlovat, popíšete A, ale v návaznosti na to už divák očekává B a C. Mě zajímaly především emoce hrdinů a jejich vnitřní konflikt - tedy jak jsou, nebo nejsou schopni odolávat morálnímu tlaku.

Konflikt prožívají i starší kněží. Nabízíte tak kritický pohled nejen na StB, ale i na církevní představitele, kteří z různých důvodů spolupracovali s tehdejším režimem.

StB i církev jsou instituce, které mají svoji hierarchii a svoje zadání, jež se snažily nebo snaží různými způsoby naplnit. V případě StB a celého období komunismu mohou mít dnes lidé představu, že StB nebo strana fungovaly jako monolit, který si razí cestu dopředu. Ale ten monolit byl složený z jednotlivců, kteří měli různé motivace. Pro mě jako pro režiséra bylo výzvou najít postavy tak, abych se neopakoval. V historii československé kinematografie už jsme viděli deset postav estébáků, ale jako režisér jsem nechtěl vařit ze stejného kotle. Četli jsme svazky kněží, kteří chvíli pašovali zakázanou literaturu a chvíli spolupracovali s StB. Je hloupé se domnívat, že tyhle strany byly jednoduše identifikovatelné a že někdo byl buď padouch, nebo hrdina. Člověk je plastická figura a nechce ztratit tvář před lidmi, kterých si váží.

Akcentujete hlavně strach, který postupně rozkládá vzájemnou důvěru studentů, což vede až ke katastrofálním důsledkům. Vnímáte ten rozklad jako zásadní téma daného období?

Film se věnuje mladické naivitě a idealismu, který se dostává do konfliktu s racionalitou věku; v rané dospělosti už obvykle tušíte, že se život musí skládat z kompromisů. Socialismus ale přinesl nový typ reality – mohli jste svým rozhodnutím zkazit život deseti dalším lidem. Když jsme se bavili o tehdejší době se staršími lidmi, mnohokrát zazněly vzpomínky na pocit paranoie. Právě ten jsme do filmu chtěli dostat. Jedním z motivů byla i jakási „strašidelnost jednoduchosti“. V církvi jste vázáni pravidly a od začátku můžete mít jednodušší život, pokud ty normy dodržujete: věříte, že Ježíš existuje, budete dodržovat pravidla a přijdete do ráje. Totéž platí o totalitě, oba systémy fungují jako fikce s konkrétními pravidly. Služebníci jsou do jisté míry o konfliktu mezi církevní a totalitní fikcí. Vzájemně na sebe narážejí a navzájem na sebe prozrazují své absurdity.

Své postavy spíše pozorujete, držíte si značný odstup. Kdo je pro vás hlavní figurou?

Přirozeně mladí studenti. Přemýšlel jsem, že film udělám zcela bez fyzické přítomnosti StB a že ho založím jen na strachu z toho, že StB existuje a může kdykoliv zasáhnout. Strach může vést k destrukci, kterou si často způsobujeme sami. Vlastní autocenzurou, kdy cítíme, že něco nemůžeme, ale kdy se také musíme zabývat obavami z udání, nebo tím, co na naše jednání řeknou lidé. Míra strachu už sama o sobě vytváří dramatický konflikt.  Odstup od postav ale souvisel i s faktem, že jsem pracoval s neherci. Vystudoval jsem dokumentární tvorbu a vedení herců není moje silná stránka. Více se spoléhám na krajinu, prostor, atmosféru nebo hudbu. Na druhé straně jsem měl Vlada Ivanova, geniálního rumunského herce evropského formátu, který je schopen říct jednu dvě věty a ukrást si pro sebe celou scénu.

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

Jak probíhalo takové vedení herce a neherců?

Výhoda i nevýhoda neherců je, že si neuvědomují filmový kontext. Pokud bych pracoval s herci například z vesnického divadla, mohlo by se stát, že by věděli, kdo je Vlad Ivanov a měli by trému. Neherce ale tohle nezajímá – redukují to. Vlad naopak chápal svoji roli a situaci. Jeho genialita spočívá v tom, že se dokázal velmi rychle zorientovat v daném prostředí, naučil se slovenské repliky a věděl, co má dělat.

Služebníci filmem s výrazným stylem, používáte formát 4:3, snímek je černobílý a místy pracuje s různými žánry, s hororem nebo s filmem noir.

Vycházel jsem z toho, že musím pracovat způsobem, který je přitažlivý. Moje studenty například období socialismu nezajímá, všichni chtějí dělat seriály západního střihu. Rozumím tomu, ale přijde mi to zároveň trošku směšné. Pokud založíte uměleckou koncepci na tom, že chcete udělat film, který se podobá vašemu oblíbenému filmu, je to trochu zvrácené. Francouzská nová vlna byla zamilovaná do Hitchcocka, ale nikoho z nich ani na sekundu nenapadlo, že budou dělat filmy podle Hitchocka. Fascinace jinými věcmi je důležitá, ale měla by mít své limity. Každopádně žánr se dá použít i v artovějším filmu. Nikdy jsem takhle nepracoval a chtěl jsem si to vyzkoušet.

Přitom byste byl podle vlastních slov rád, aby Služebníky zhlédli mladí. Nebojíte se, že film vyprávěný touhle formou jim bude cizí?

Myslím, že ne. Forma by mohla odrazit spíše moji generaci, která už takto stylizované filmy viděla. Naopak si myslím, že pro mladé lidi forma bude zajímavá. V devatenácti nemusíte rozumět obsahu, který se věnuje církvi, kolaboraci a osmdesátým létům. Ale právě proto můžete téma objevit skrze formu a poutavý vizuál. Forma byla důležitá, točili jsme v interiérech, svou roli hrála i výška prostoru.

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

Slovenská kinematografie v posledních letech pronikla na festivaly nebo do distribucí skrze snímky, které reflektují aktuální nebo nedávné společenské dění. Filmy Budiž světlo nebo Až přijde válka zkoumají venkov, nacionalismus nebo vzestup domobrany, film Ostrým nožom se volně inspiruje někdejší vraždou studenta Daniela Tupého. Kromě profese režiséra zastáváte i pozici producenta a pedagoga. Jak hodnotíte aktuální stav slovenské kinematografie?

Na Slovensku jsme si dlouho zoufali, že nejsme schopni vytvořit reflexivní filmy o komunismu jako vy. V posledních letech přirozeně sílila společenská objednávka, ať už kvůli vládním skandálům nebo vraždě novináře Jána Kuciaka. Snímky, které jmenujete, mám rád, ale sám bych byl obezřetný a nevím, jestli bych byl schopný podobné filmy vytvořit. Cítíte ten tlak společenské poptávky: víte, že na stole leží teze, kterou máte zfilmovat a dodat. A v tomhle prostředí a atmosféře je paradoxně těžké natočit dobrý film. Můžeme ukázat, že máme Kotlebu, který je zlý. Ale jde o to tenhle materiál zachytit dobře. Každá doba má svoji moralitu. Popsat rozdíly mezi dobrem a zlem je samozřejmě důležité, ale musíte být obezřetní, abyste nevytvořili kýč, který řekne, co přesně si máte myslet. V případě zla je zásadní hledat důsledky: z čeho a proč se rodí?

V úvahách o současném českém filmu přitom zaznívají kritické názory, že se u nás netočí o současných problémech. Máme tu také trend životopisných filmů, českému filmu se zároveň příliš nedaří na velkých festivalech…

Pokaždé se musíme ptát, o co jde konkrétní kinematografii. Česká kinematografie dnes není – s pár výjimkami – festivalová. Nejde jí o to, aby udělala díru do světa skrze festivaly. Na druhé straně je úspěch, že se českému filmu daří držet českého diváka, to není samozřejmost. Vybudovat si festivalovou kariéru trvá 15 let. Vy máte ještě problém Miloše Formana, žádané osobnosti. Vždycky se budete porovnávat s těmi velkými úspěchy a nebude vám nic připadat dost dobré. Je ale nutné si uvědomit, že žijeme v úplně jiné době.

Autor: Aerofilms
Autor: Aerofilms

Čím se liší nejvíc?

Když byl Forman, nebylo pět tisíc evropských filmů ročně. Dnes je obrovská záplava filmů a fakt, že vás byť jen vyberou na festival, je obrovský úspěch na úrovni zázraku, což u středoevropských a východoevropských filmů platí dvojnásob. Západní festivaly mají své kvóty: vybírají dva německojazyčné, dva frankofonní filmy. Problém je, že střední a východní Evropa je pro ně jedna zóna, tudíž o místo bojujete s celou střední a východní Evropou, Ruskem i Kazachstánem. Živit očekávání, aby český nebo slovenský film vyhrál Cannes, je náš starý komplex, kdy pořád potřebujeme uznání ze Západu. Pro východní Evropu má být důležitá účast a vítězství v Karlových Varech. Zde jsou publika, která vaše témata chápou. Polskému filmu o korupci ve Francii nebude nikdo rozumět. I po 40 letech máme komplex a žvýkačky ze Západu jsou lepší. Je to naše hloupost, přicházíme o nové možnosti.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].