0:00
0:00
Kontext26. 3. 202414 minut

Všichni přece provozovali orgie na Petrových kamenech

Plán Kroměříže postavit pomník kontroverznímu biskupovi připomněl nejen čarodějnické procesy na Šumpersku  

Signum diabolicum, ďáblovo znamení! Výslech Lautnerovy kuchařky ve filmu Kladivo na čarodějnice. V popředí soudce Boblig v podání Vladimíra Šmerala.
Autor: Profimedia

Má to být čtyři metry vysoký jehlan, kolem kterého bude v dlažbě zasazena růžice ukazující k památkám, o něž se v 17. století zasloužil olomoucký biskup Karel II. hrabě z Lichtensteina-Castelcorna. Památník podporovateli kultury, umění a stavebního rozvoje má být vztyčen v Kroměříži, kterou – jak s vděkem říkají místní – po třicetileté válce vybudoval znovu od základů. Jenže plán, s nímž přišel místní klub UNESCO, sdružení architektů, umělců a dalších lidí činných ve veřejném životě, má háček. 

Karel z Lichtensteina–Castelcorna zároveň figuruje v čarodějnických procesech na Šumpersku. A nebyl jen pasivním účastníkem tažení mezi tamním německojazyčným obyvatelstvem, který by se provinil pouze tím, že nezasáhl na obranu nevinných. Byl i hybatelem, který má na rukou krev. Spor o památník v Kroměříži přitom připomněl nejen historii procesů v Šumperku a Velkých Losinách probíhajících od roku 1678, jež vedly k popravě více než sto lidí, převážně žen, ale také zákrutu v dnešním pohledu na ně.

↓ INZERCE

Tu představují knihy historika Jaroslava Čechury, který se domnívá, že na Šumpersku koncem 17. století skutečně existovala temná sekta libující si v orgiích. Procesy tak podle něj nebyly kolosálním zneužitím moci proti nevinným, ale aktem tehdejšího práva. Většina historiků se ovšem takovému pohledu – mírně řečeno – diví. Co se tedy před necelými 350 lety na severní Moravě odehrálo a jakou úlohu v tom biskup Karel z Lichtensteina sehrál? 

Nyní jsi moje 

„Když jsem dojela na Petrovy kameny, šli mi v ústrety tři kavalíři s chocholkami na hlavě. Uvrhli mě do postele a smilnili se mnou. Byla jsem při tom zcela nahá. Musela jsem jednomu líbat úd,“ cituje Čechura v loni vydané knize Kronika jednoho šílenství výpověď jedné z obviněných žen. Historik, který podle svých slov na tématu pracoval tři roky a prostudoval 20 tisíc stran dochovaných dokumentů, připojuje desítky dalších podobných svědectví.

Protičarodějnické „šílenství“ nezačalo ovšem prozrazením orgií na Petrových kamenech, náhorní plošině v Hrubém Jeseníku nedaleko hory Praděd, ale v jednom z místních kostelů. Chudačka Marina Schuchin z Vernířovic na Velikonoční pondělí 1678 ukradla na přání své známé, porodní báby Dorothey Groërin, v kostele hostii a byla odhalena. Pověrčivá dvojice žen zřejmě jen chtěla pomocí hostie „vyléčit“ málo dojící kravku, padl na ně ale stín mnohem vážnějšího podezření. 

Biskup Karel z Lichtensteina-Castelcorna. (Autorem portrétu je nizozemský malíř Justus van den Nypoort)

Pobělohorské Čechy a Morava se nacházely ve zvláštní situaci. Vestfálský mír, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, jim přinesl nikoli více náboženské svobody jako mnoha jiným evropským zemím, ale naopak méně: kdo nebyl Žid, musel být katolík. Zločin proti církvi a katolickému náboženství byl zločinem proti státu. Náboženské války byly stále v živé paměti: „Radikální a těžko vysvětlitelné zvraty osudu lidí a věcí rodily pocit nejistoty, strachu, slabosti a obav z budoucnosti. Iracionální tendence v celé společnosti zesílily,“ píše historik Josef Kočí v knize Čarodějnické procesy

Kněží se v plamenných kázáních často více věnovali líčení pekelných hrůz než výkladům o nebi a Ježíši Kristu – popisovali odporné červy uhryzávající srdce závistivců nebo měděné, ohněm rozpálené lvy požírající ty, kdo zhřešili pýchou. Zároveň byl pozemský svět líčen jako „panství ďábla šerednýho“, kde – jak píše Kočí – satan „loví duše v převtělení do různých zvířat, v krásných postavách žen“. Zlý duch číhá všude; zjevuje se i v posledních hodinách života umírajícímu, aby ho zklamal a zatratil. 

I když motivace jednotlivých postav příběhu neznáme, je v těchto širších souvislostech nutno vnímat obavu hraběnky de Galle z rodu Žerotínů, regentky panství ve Velkých Losinách, že na jejím panství mohou řádit čarodějnice. Hraběnka povolala tehdy sedmašedesátiletého soudce Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (Heinrich Franz Boblig von Edelstadt). A muže s praxí z předchozích čarodějnických procesů pověřila, aby vyšetřování vedl. 

Následovalo obvinění prvních čtyř žen, které se pod tlakem vyšetřovatelů a později i na mučidlech přiznávaly k neuvěřitelným činům, hlavně k „žraní a chlastání, hraní a tancování“ na Petrových kamenech (Dorothea Groërin) a ke smilnění s pekelnými „galány“. Jmenovaly také další údajné čarodějnice, což rozšiřovalo okruh obviněných a vedlo k odhalení „čarodějnického hnízda“ i v Šumperku, čímž se pole působnosti soudce Bobliga dále rozšířilo. V srpnu 1679 se rozhořely první hranice.

„Ženy podstupovaly cílený výslech, neměly obhájce, neměly možnost se bránit, byly vedeny pouze k tomu, aby se přiznaly,“ vysvětluje výpovědi Petr Melmuk, evangelický farář a vysokoškolský pedagog Husova institutu teologických studií v Praze. Soudci vystrašeným ženám chytře napovídali, co mají říkat, koho označit za spolupachatele a k čemu se přiznat. Obviněné ženy většinou spolupracovaly – nejspíš ve snaze vyhnout se mučení a vysloužit si mírnější trest. Ten mohl spočívat i v tom, že nebudou upáleny zaživa, ale nejprve sťaty. Vše probíhalo s posvěcením apelačního soudu v Praze a podle scénáře známého z jiných oblastí, například z Německa a Francie.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc