Temné kouty místo velkých prostor. Jak koronavirus mění architekturu

„Mnoho věcí z modernistické architektury lze popsat jako přímý důsledek strachu z nemoci, touhy zbavit se temných místností a zaprášených koutů, kde se skrývají bakterie,“ píše Kyle Chayka v pozoruhodném textu How the Coronavirsu Will Reshape Architecture na serveru The New Yorker. V něm si klade otázku, v jakých typech prostorů vlastně budeme chtít od nynějška žít, pracovat nebo se v nich pohybovat.

Autor knihy The Longing for Less: Living with Minimalism v článku prohlubuje svůj zájem strohost a čistotu a aplikuje ho nejprve na styl modernistické, německým Bauhausem inspirované architektury. Za typický příklad toho, jak architektura reagovala na nemoc a zdravotní stav jedince, si bere budovu sanatoria pro léčbu tuberkulózy z roku 1933 ve finském městě Paimio od architekta Alvara Aalta. Sám dům měl mít léčebné účinky, barevné tóny stropu byly vybírány s důrazem na uklidňující efekt, zdroje světla se nacházely mimo zorné pole pacientů, topení bylo namířeno k nohám (kombinace studených nohou a horečnaté hlavy byla považována za symptom nemoci). Velká okna stejně jako terasy zabezpečovaly dostatečný přísun slunečního světla, které mělo významný podíl na hubení bakterií.

Askeze, již razili architekti jako Ludwig Mies van der Rohe nebo Marcel Breuer, vychází nejen podle Chayky jednoznačně z pojetí nemocnice. Prázdné bílé zdi, holé podlahy a lesklé kovové příslušenství – to vše jsou povrchy, které přímo demonstrují svoji čistotu. Problém s modernistickou estetikou je ten, že se postupně stala synonymem dobrého vkusu i při plánování kanceláří a bydlení. A jak v textu upozorňuje historička a profesorka z univerzity v Princetonu Beatriz Colomina, autorka knihy X-Ray Architecture, posunuli jsme se z fáze „nemocniční architektury do doby, kdy žijeme v místech, která vypadají jako nemocnice“.

Což dnes není příliš užitečné. Místo přehlednosti a velkých prostor vyhovuje karanténě a izolaci prostor rozdělený do segmentů - takže člověk by zase mohl ocenit pár tmavých koutů, konstatuje Chayka. A pak v následných částech věnovaných bytům, kancelářím a veřejným prostorům popisuje to, jak už strach z nového typu nákazy pomalu začíná ovlivňovat jejich uspořádání.

Nemají moc trofejí, kterými by se mohli pochlubit, ani poháry, které by mohli vystavovat. Pohybují se v dolní půli 2. Bundesligy, přesto je jejich jméno globálně známé a představují kult. Po světě mají 400 oficiálních fan klubů - a pokud jde o prodej triček a předmětů s jejich logem, jsou v Německu čtvrtým komerčně nejúspěšnějším týmem. Řeč je o fotbalovém mančaftu St. Pauli z Hamburku, který v minulých týdnech oslavil 110 let existence, a Harry Poole na serveru BBC Sport dobře shrnuje, čím je tak ojedinělý a výjimečný.

„Oddanost klubu St. Pauli není ani tak dána tím, co se děje na hřišti, jako kulturou, která jej obklopuje,“ píše Poole - a to je i jeden z důvodů, proč se St. Pauli daří dobře přečkat omezení spjatá s koronakrizí. Může se totiž opřít o oddanou komunitu a hodnoty, z nichž se neustupuje a které jsou dány i tím, že se klub nachází ve svérázné hamburské čtvrti s neopakovatelnou atmosférou. Vykřičené podniky a prostituce se tu potkávají squattingem a jinými alternativními způsoby života s důrazem na toleranci pro jinakosti všeho druhu.

Ostatně tak prý podle tradované legendy získali svoje charakteristické logo s lebkou a skříženými hnáty. V přístavním městě byla pirátská vlajka v osmdesátých letech obvyklým označení obsazených domů na Hafenstrasse. Jednu z nich v záchvatu spontánnosti tehdy donesl punker Doc Mabuse na stadión Millerntor - a vše se tu logicky propojilo.

Klub St. Pauli stojí na patnáctce doplňujících se principů, mezi něž mimo jiné patří angažovanost ve společenských kauzách, vystupování proti rasismu a homofobii či boj za lidská práva, případně nedůvěra vůči korporacím. Fanoušci tak třeba zamítli prodej práv na změnu jména stadionu a klub přišel o možné miliony. Stejně tak na stadionu nedovolili inzerovat sexistickým pánským časopisům. Příznivci St. Pauli totiž svému týmu mnohem spíše odpustí prohru než prohřešek proti nějakému z těchto  principů.

„Člověk se cítí velmi zranitelný, když vydává jakoukoli hudbu. Ale s touhle hudbou to je extrém, protože všechno jsem tu já.“ říká v rozhovoru pro server Pitchfork devětadvacetiletá, klasicky školená experimentální zpěvačka Lyra Pramuk, která před pár měsíci vydala velmi silné album Fountain.

V Berlíně usazená umělkyně totiž na nahrávce pracuje výhradně se svým hlasem. Pokouší jeho hranice ve zpěvu, ale také pokud jde o úpravu softwarem. A současně s tímto hledáním vlastního hlasu jde i hledání sebe samé. To reflektuje na Instagramu, ale propisuje se to i do charakteru hlasu, který jako transžena prozkoumává. „Uvědomuji si, že mám takový hlas, jaký mám,“ konstatuje v rozhovoru. „Hormony můj hlas nezmění, což je vědecký fakt, zatímco u transmaskulinních lidí hormony hlas sníží. S tím jsem se musela také vyrovnávat. A bylo to pro mě velmi spirituální otázka, říci si: OK, kdo vlastně jsem? Tak na to budu muset přijít.“

A na dotaz, jestli tvořit album, kde jediným nástrojem je pouze jeho vlastní hlas, není takí osamělá činnost, Pramuk odpovídá: „Bylo to osamělé tím způsobem, jakým mohou být osamělé meditace nebo jóga. V tom, že jsem zkoušela přijít na to, kdo jsem, kým chci být - a tím, kým jsem cítila, že můžu být jako umělkyně… Hudba pro mne byla vždy ozdravná činnost.“