Soumrak vodíku na silnicích. Zákazníci i automobilky se odklánějí od „pohonu budoucnosti“

Když se v roce 2003 stal Arnold Schwarzenegger guvernérem Kalifornie, měl jednu zcela jasnou vizi. V roce 2010 měly po kalifornských silnicích jezdit tisíce ekologických aut poháněných vodíkem. Asistovat jim mělo až 200 čerpacích stanic vytvářejících síť tak hustou, že by se dalo tankovat každých 40 kilometrů. Vodíková auta slibovala levný a bezemisní transport; díky palivovému článku, vyrábějícímu pomocí vodíku elektřinu, produkují tyto vozy místo spalin jen vodní páru.

Termín „palivový článek“ zní fádně, jde ale o pozoruhodnou technologii známou již z šedesátých let 20. století, kdy našla využití na kosmických lodích NASA. Článek produkuje elektřinu „za studena“: V automobilu do něj proudí vodík z nádrže a kyslík ze vzduchu, uvnitř probíhá elektrochemická reakce, při níž se vodíkové atomy rozštěpí, protony z jejich jader cestují k jedné z elektrod v článku skrz speciální membránu, zatímco elektrony musejí putovat vnějším obvodem, a vytvářejí tak elektrický proud. Produktem reakce je kromě elektřiny zmíněná vodní pára.

Auto s palivovým článkem je tedy speciálním druhem elektromobilu, který si energii neveze v elektrické baterii, ale v palivové nádrži připomínající tu benzinovou. Vodík natankujete za pár minut a ujedete zhruba 500 kilometrů, aniž by přímo váš vůz produkoval jakékoli emise.