Proč Robert Fico vyvolává ducha Gustáva Husáka

Zkusme si představit, že německý kancléř Olaf Scholz se svými kolegy přichází k hrobu někdejšího prezidenta totalitního východního Německa Ericha Honeckera, aby se mu poklonil. Nebo že by navštívil hrob některého z bývalých nacistických vůdců. Jak bychom to interpretovali? Nepochybně jako přihlášení se k odkazu totalitních politiků a zavládla by obava, kam to může vést. Když se ale Robert Fico vydal se svými stíny navštívit hrob Gustáva Husáka, vyvolalo to tu a tam kritické ohlasy, ale často bez širších souvislostí.

Pochopitelně, každá paralela už z principu pokulhává. Tím spíše, když jde o ty historické. Stala se mi ale zvláštní věc. Vedle každodenního sledování dění na Slovensku čtu a poslouchám knihu historika Martina Gromana Kriegel. Voják a lékař komunismu a někdy se minulost a současnost nečekaně a znepokojivě propojily. Slovensko je demokratická země a pevně věřím, že jí zůstane. Nicméně víra může přinést velká zklamání, pokud zůstane u očekávání. A zdá se více než zřejmé, že Fico nevyvolává ducha Husáka jen tak pro nic za nic.

Strach z nezávislého člověka

Ještě v červenci 1968 většina československé společnosti věřila, že demokratizace postupuje tak rychle a daleko, že ji nelze zastavit. Vždyť byla zrušena i cenzura, tedy do té doby něco naprosto nepředstavitelného. Dokonce po prvních dnech invaze v srpnu byli mnozí přesvědčeni, že odvaha lidí postavit se tankům, jasná provolání představitelů strany a veřejně činných lidí znamenají jediné – neúspěch kolaborantů a Kremlu.

Lidé ale podcenili fakt, že demokratizace nedošla příliš daleko. Pokud se aparát rozhodl, a ten tak po nátlaku Moskvy učinil, že nahradí nepohodlné lidi loajálními, že obnoví cenzuru, zruší kritická média, spustí denunciační kampaně a represe, tak zkrátka mohl a nic ho nemohlo zastavit. František Kriegel, komunista, byl jedním z mála, kteří rozhodně a kategoricky okupaci a nastupující normalizaci odmítli. Historik Groman popisuje, jak se mu v prvních dnech po odmítnutí podepsat moskevské protokoly klaněla spousta lidí, nabízeli mu dary, ušití obleku zdarma, letní byt a kdo ví, co všechno. I on sám ale tušil, že to brzy utichne. Když moc dokáže společnost atomizovat, odvaha vyprchá, protože se do mysli vkradou obavy, pocity osamění a nejistoty, co se mnou bude.

Tak se stalo, lidé se začali bát o práci či studia dětí. Propaganda navíc spustila hanění Kriegela v Rudém právu, když se chtěl bránit proti lžím soudní cestou, byly jeho žaloby zamítnuty, aniž se dostaly k soudu. Prý nemá čest, takže se ho nemohl nějaký text dotknout. Nesměl se živit jako doktor, jeho známí byli při jakémkoli kontaktu s ním lustrováni, aby si to příště rozmysleli.

Kriegel se cítil sám a společnost mimo jiné hledal v knihách. A tady se dostávám k jedné z oněch nedokonalých paralel. Na stole čerstvého a nedobrovolného disidenta byla kniha Triumf a tragika Erasma Rotterdamského od Stefana Zweiga a z ní Groman vhodně cituje následující pasáž: „Oligarchové bývají po vítězství odevždy ještě nesnášenlivější. Je tragikou všech despotů, že se bojí nezávislého člověka i tehdy, když už ho zbavili politické moci a umlčeli ho. Nestačí jim, že mlčí a musí mlčet. Pohoršuje je na něm už to, že nepřisvědčuje, že neslouží a neohýbá hřbet, že se horlivě nepřipojí do řady jejich pochlebníků a služebníků, že vůbec existuje, že ještě existuje.“

Přesně ve chvíli, kdy jsem tuhle část četl, přišla zpráva, že se úřad vlády Roberta Fica rozhodl podat trestní oznámení na Martina M. Šimečku za výrok: „Tento premiér malého zbabělého národa, který nikdy pořádně nebojoval, říká toto (podle Fica není Ukrajina suverénní stát – pozn. E. T.) Ukrajincům, kteří umírají za svoji suverenitu.“ Šimečka se prý dopustil hanobení národa. A samozřejmě tu vůbec nejde o výrok samotný, mnozí pak upozorňovali na video, kde Fico sám říká něco podobného. Tady jde prostě o snahu moci zastrašovat a šikanovat. Protože jak psal Zweig, oni se bojí „nezávislého člověka“ a čím větší moc mají, tím víc se ho bojí