Pro Františka Šmahela bylo husitství pracovní úkol i životní téma. Byl to požehnaný historik

Šestého ledna zemřel ve věku devadesáti let František Šmahel, přední český historik a světově uznávaný odborník na středoevropský pozdní středověk. České neodborné publikum ho ale zná hlavně jako asi největší kapacitu na husitství.

Při pohledu na jeho osobní i životní dráhu asi leckoho napadne, že výčet ran osudu, kterým byl vystaven, by vystačil na několik životů. Stěžovat si bylo ale panu profesorovi naprosto cizí. I na nejtěžších chvílích dokázal nalézt světlé stránky.

To platí i o počínající normalizaci, kdy bylo jasné, že bude opětovně muset opustit svůj milovaný obor. František Šmahel nicméně o této době často mluvil jako o velké úlevě. Spolu s dalšími, kteří zažili padesátá léta, očekával nelítostnou perzekuci a popravy, místo toho přišlo „pouze“ propuštění z práce a jen v nemnohých případech věznění, které se ale svou tvrdostí zdaleka nerovnalo poúnorovým komunistickým lágrům.

Rovněž práci tramvajáka u pražských dopravních podniků, s níž se musel spokojit v druhé polovině sedmdesátých let, nevnímal nijak úkorně. Stačilo přijmout perspektivu svých kolegů, že řidiči tramvají jsou jakousi dělnickou šlechtou, a ve srovnání s mnohými intelektuály, kteří vykonávali těžké manuální profese, se osud rázem jevil přijatelnějším. Někdo by možná v přestávkách na tramvajových točnách žehral na osud, Šmahel naopak využíval každou minutu a pročítal nejnovější cizojazyčné knihy, které mu ze solidarity posílali západoevropští historikové. V těch domácích příliš inspirace hledat nešlo. 

Rovněž ztráta milované ženy v roce 1979, po níž se musel starat o dvě malé děti, se nakonec obrátila v dobré alespoň po profesní stránce. Směnný tramvajácký provoz se ukázal neudržitelný pro fungování rodiny, a František Šmahel proto s vděčností přijal možnost místa v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře, byť za zcela směšný plat. Aby nebudil zbytečnou pozornost, bylo mu doporučeno ukazovat se v práci co nejméně, takže do města radikálního husitství dojížděl většinou jen jednou týdně. Tento dobový home office umožňoval nejen provoz rodiny, ale znamenal i značnou badatelskou svobodu. Šmahelovým dlouhodobým úkolem byla, kromě redakce sborníku Husitský Tábor, práce na vícesvazkových dějinách města. Zde se protnul pracovní úkol s životním tématem, což u historiků nebylo vždy pravidlem.

Osudy táborské komuny se několik desetiletí proplétaly s celozemským děním, takže Šmahel se musel badatelsky vyrovnat s husitskou epochou jako celkem. Na konci osmdesátých let tak byly připraveny do tisku knihy dvě, čítající dohromady pět svazků. Zatímco první díl Dějin Tábora vyšel roku 1988 a druhý krátce po listopadovém převratu, třísvazková Husitská revoluce takové štěstí neměla a změna poměrů jí paradoxně uškodila. Ačkoli byl rukopis již částečně vysázen v nakladatelství Svoboda, to se potýkalo s finančními problémy a kniha stále nevycházela.

Osmdesátá léta patřila k profesně nejplodnějšímu období Františka Šmahela, přestože měl stále omezené publikační možnosti, a štěstí znovu nalezl i v osobním životě. Skutečnost, že stál nuceně v ústraní, mu umožňovala soustředit se plně na vědecký výzkum. To se mělo změnit po listopadové revoluci, kdy se stal s jakousi samozřejmostí ředitelem Historického ústavu Akademie věd a členem řady grémií, která měla na starost reorganizaci vědeckého života. Vzhledem k velkým škrtům nešlo o jednoduchou úlohu, ostatně tichým svědectvím nesnadné doby je i první vydání Husitské revoluce (1993). Kniha po dlouhých odkladech nakonec vyšla ve čtyřech svazcích a v nepříliš důstojné podobě jako nízkonákladový studijní tisk, který byl ihned rozebrán. 

Když roku 1998 Františku Šmahelovi končilo druhé funkční období na pozici ředitele Historického ústavu AV ČR, byl již v důchodovém věku. Na důchod ale rozhodně nepomýšlel, naopak dál rozvažoval, jak pozvednout organizaci historických věd. Na svých četných zahraničních výjezdech, které mu v devadesátých letech konečně přestaly být upírány, se nadchl pro myšlenku historických kolegií. Ta na Západě sloužila jako základny pro doktorandy, kteří se tak mohli etablovat v oboru v kritické fázi po absolutoriu. Vzhledem k tomu, kolik nadějných badatelek a badatelů nedokázalo v úvodu své kariéry získat odpovídající zázemí a často z oboru odcházeli, šlo o nosný nápad. Vzniklo tak Centrum medievistických studií jako společné pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy. Ačkoli se z vnějších důvodů nakonec nepodařilo realizovat původní ideu o jakési líhni doktorandů, Šmahel vytvořil doma i v zahraničí respektované pracoviště, které se kromě podpory doktorandů všech medievistických disciplín stalo i důležitým výzkumným a infrastrukturním pilířem.

Měl jsem tu výsadu být od samotných počátků u realizace tohoto Šmahelova snu. K mému nekritickému obdivu jeho vědecké akribie z doby, kdy jsem ho znal pouze z četby, se postupně přidal i obdiv k jeho osobnosti. Pod slupkou zdánlivé přísnosti se skrýval skromný člověk s ohromným sociálním cítěním, který nikdy nezapomněl, v jakých podmínkách musel sám kdysi přežívat. Šlo někdy o maličkosti, ale velkého symbolického významu. Byli jsme tak zpočátku překvapeni, když nám doktorandům, kteří i v době oběda museli držet službu na sekretariátu a v knihovně, nosil z restaurace jako důkaz spoluúčasti dezerty. 

Pravda, mnozí účastníci pravidelných doktorandských setkání, kteří se zde s Františkem Šmahelem viděli poprvé, byli asi trochu postrašeni. Pan profesor jen nerad  slevoval z odborných standardů a vždy přesně a nelítostně vyhmátl slabiny doktorandských vystoupení. Mnozí z dnes již etablovaných vědců stále s vděkem vzpomínají na tyto okamžiky, kdy se jim sice rozpadla původní představa o jejich tématu, ale zároveň to znamenalo vykročení správným směrem.

Přes břitkou kritiku se František Šmahel snažil doktorandy vždy také povzbudit. Setkání se většinou konala v přednáškových sálech hlavní budovy akademie. Po jednom z referátů, který byl málo srozumitelným výčtem faktů bez větších souvislostí, Šmahel upřel oči na zeď místnosti. Zde visely dva portréty – Josefa Hlávky a Jana Amose Komenského. „Přemýšlím, pokud by nás tito dva učenci slyšeli, co by asi na vaše vystoupení řekli. Hlávka, ten by byl určitě spokojen, neboť se v krátkém čase dozvěděl co nejvíce faktografie, jak to měl rád. Komenský by asi tak nadšen nebyl.“

V době, kdy se František Šmahel loučil s Historickým ústavem, loučil se postupně i s tématem husitství. Bylo to symbolické, neboť právě v Historickém ústavu s husity – nutno dodat nedobrovolně – začínal. Když sem roku 1964 poprvé nastoupil, dostal tuto oblast jako úkol od ředitele Josefa Macka, který husitství opouštěl a naopak se chystal pracovat na dosavadních Šmahelových tématech, humanismu a renesanci. Husitství, jímž se nejvíce proslavil, tedy paradoxně nebylo Šmahelovým vysněným tématem, ale byl do něj dvakrát uvržen vnějšími okolnostmi – poprvé v Historickém ústavu, podruhé v táborském muzeu. 

V polovině devadesátých let získala Husitská revoluce druhé, důstojnější vydání, zároveň se chystal její překlad do němčiny. Šmahel ještě připravil provázaný soubor studií Husitské Čechy (2001), poté se hodlal záměrně od husitské tematiky odříznout. Monument, jejž zanechal, nebylo záhodno narušovat nějakými retušemi. Šmahel se mohl vrátit k celé řadě kulturně-historických témat, kterých se musel dočasně vzdát, dokonce se i zbavil části své husitologické knihovny. Ovšem pokud chtěl opustit husitství, husitství nechtělo pustit jeho a stále se na Šmahelův badatelský stůl vracelo. Nutnost různých revidovaných vydání, překladů či nových souborů studií ho udržovala v pozornosti, poté přišly husovské a husitské jubilejní roky, které také nešlo nechat bez odezvy. Došlo rovněž na revizi Dějin Tábora, a nakonec i na nové vydání Husitské revoluce, která se mezitím dočkala polského překladu.

Důkladného přepracování Husitské revoluce, tentokrát ve dvou svazcích, se František Šmahel ujal v neuvěřitelných 86 letech. Poctivě začal načítat aktuální literaturu, aby se mohl vypořádat s posledními třemi dekádami výzkumů, s naprostým soustředěním a disciplínou procházel stránku po stránce původní vydání a zapracovával do něj nové poznatky. Velké množství redakční práce, kterou bylo potřeba udělat na textu vzniklém ještě na psacím stroji v osmdesátých letech, vydání stále oddalovalo. Sám Šmahel, který tuto knihu chápal tentokrát už jako definitivní uzavření svých nejen husitologických studií, se obával, že se jejího vydání nedočká. První svazek vyšel roku 2023, prezentace druhého byla nakladatelstvím Karolinum ohlášena na 5. prosince 2024.

Na slavnostním představení své knihy František Šmahel již chyběl. V době, kdy se v předvečer prezentace skládaly v pražské centrále nakladatelství pilotní svazky, vyrazil směrem do Písku kurýr s jedním exemplářem knihy. Symbolicky právě v tomto městě, po Táboře druhém revolučním centru husitství, Šmahel v posledních letech pobýval. Z knihy měl ohromnou radost, byť byl upoután na lůžku ve zdejší nemocnici, v telefonátech však nešlo přeslechnout, jako by se loučil. Přestože jsme podvědomě tušili, že se konec blíží, nikdo si to nechtěl a nedokázal připustit. Přesně měsíc po vydání Husitské revoluce se bohužel tato předtucha naplnila.

Autor je historik, odborník na český pozdní středověk a zástupce ředitele Centra medievistických studií