Ještě že už nežijeme v době temného středověku, zní mínění většiny našich současníků. Podle Martina Nodla a jeho knihy Středověk v nás jde ale o tvrzení pomýlené. V některých projevech byl dokonce svobodnější než současnost, nebo se aspoň příliš nelišil; a navíc podle něj „dlouhý středověk“ ještě neskončil. Proto prý občas není marné vrátit se nazpátek a uvědomit si, že lepší než hledat nové cesty je znovuobjevit již jednou nalezené.
Přitom si autor středověk nijak zvlášť neidealizuje. Uvědomuje si stinné stránky tehdejšího života, ale ze středověké perspektivy dobře nasvěcuje nedokonalosti současné společnosti. Vyjadřuje se i k některým polemikám, které se ohledně středověkých témat vedly. V případě sporu o to, zda můžeme počátky sebeuvědomění českého národa hledat už ve středověku (jak tvrdil František Šmahel), nebo až mnohem později (jak hlásal Dušan Třeštík), se Nodl přidává na stranu prvního z dvojice. U dilematu, zda středověk rozeznával samostatnou kategorii dětství, pak zastává víceméně kompromisní stanovisko. Středověcí lidé k dětem nebyli citově chladní, přesto sklouzávali k využívání dětí jako „malých dospělých“.
V jednotlivostech bychom jistě mohli s historikem polemizovat, diskutabilní je třeba jeho hledání analogií mezi manželstvím středověkým a současným. Podstatnější je otázka, nakolik jsou všechny jevy, které Nodl líčí, skutečně „typicky středověké“ a nakolik jde o univerzálie, jež se vyskytují ve všech kulturách bez ohledu na historické…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
