Lidé cítí, že přituhuje. Potratový zákon je Pandořina skříňka 

Balonky, rodiny, které si v trávě užívají piknik a soutěže pro děti. Když Martina Wranová dorazila na program Pochodu pro život, každoročně organizovaného protipotratovým Hnutím pro život, ze všeho nejvíc ji překvapilo, jak moc celá akce připomínala dětský den. „Zaslechla jsem třeba větu: Pojďte si udělat fotku s plyšovým medvědem!“ vzpomíná na akci o posledním dubnovém víkendu. Ve světle toho, co je skutečným politickým cílem Hnutí pro život, tedy zákazem interrupcí omezit právo žen nakládat s vlastním tělem, jí až pouťový výjev z Hradčanského náměstí přišel bizarní.

V davu se ale snažila nedávat svůj údiv znát. Jako vedoucí komunikace lidskoprávní organizace Amnesty International totiž mezi účastníky pochodu vyrazila spolu s dalšími kolegy na „guerillovou akci“. Nejprve dělala s přítomnými krátké rozhovory na kameru. Ptala se na jejich názory ohledně ukončení těhotenství, zda si myslí, že je větším zdravotním rizikem porod, nebo umělý potrat, a kolik lidí v Česku by bylo pro úplný zákaz interrupcí. Někteří z nich se velmi mýlili. Odhadovali, že podobné názory jako oni zastává 20 nebo i 40 procent Čechů a Češek. Když se dozvěděli, že podle průzkumu CVVM jsou to jen dvě procenta obyvatel, často neskrývali údiv.

Atmosféra začala houstnout, až když se snažili odpůrcům umělých potratů rozdávat letáčky s informacemi o tom, co se skutečně děje, když začne být přístup k interrupcím omezován: je ohroženo zdraví a bezpečnost žen, které pak zákrok vyhledávají nelegálně nebo se jej lékaři u nich obávají kvůli právním postihům provést, i když je v ohrožení jejich život. Na informační letáčky prý někteří účastníci a účastnice Pochodu pro život reagovali až agresivně. „Třeba je poté, co si uvědomili, co čtou, před námi roztrhali. Jeden muž ve středním věku nás dokonce dohnal, přitlačil leták dobrovolníkovi na hruď a říkal nám, že podporujeme vraždy dětí,“ popisuje Wranová.

Hnutí pro život vzniklo už na začátku devadesátých let, v posledních letech ale prošlo výraznou proměnou a vylepšilo své taktiky. Dříve vystupovalo silně nábožensky, dnes se ateistickým Češkám a Čechům prezentuje jako platforma pomáhající nečekaně těhotným ženám. Operuje přitom v mezinárodních sítích stejně vyhraněných organizací, které mezi sebou sdílejí, jaké taktiky pro omezování reprodukčních práv fungují a jaké nikoli. V posledních pár letech tak došlo k dramatickému okleštění ženských práv ve Spojených státech a v Polsku, k menšímu zásahu i v Maďarsku, kde ženy před zákrokem musí nejprve poslouchat tlukot srdce plodu a dvakrát navštívit sociálně-rodinné poradenství.

Po vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách pak konzervativní hlasy prahnoucí po okleštění ženské autonomie ještě zesílily. „Tvoje tělo, moje volba,“ napsal o volební noci na sociální sítě krajně pravicový Trumpův podporovatel a politický komentátor Nick Fuentes s odkazem na feministický slogan „moje tělo, moje volba“. A mnoho dalších mužů se k němu pak přidalo.  

Nikdo neví, co tady bude

Není proto divu, že v den Pochodu pro život letos vyrazilo do ulic nejvíce lidí bránících práva žen za mnoho let. Mluvčí neformální sítě Praha je feministická Kateřina Jelínková vzpomíná, že v roce 2017, když se s několika podobně naladěnými lidmi rozhodla vyjádřit nesouhlas s politickými cíli Hnutí pro život poprvé, nesešlo se jich více než patnáct. Letos se lidí bránících právo na potrat sešlo tolik, že Pochod pro život do svého cíle na Staroměstském náměstí nedošel: odpůrci jej totiž blokádou svých sedících těl zastavili pár set metrů od cíle. Podle odhadu ČTK bylo na obou stranách několik stovek účastníků. „Lidi cítí, že přituhuje a že je potřeba se postavit za ženská, potažmo lidská práva,“ komentuje letošní hojnou účast Jelínková.

Neziskové organizace Amnesty International a Konsent se posledních několik týdnů snaží právo žen na interrupci legislativně pojistit. Letos v březnu společně spustily kampaň, jejímž cílem je zakotvení práva na umělé přerušení těhotenství do ústavy po vzoru Francie, která tak loni učinila jako první na světě. Podle expertky na práva žen z Amnesty International Ireny Hůlové totiž současná česká legislativa nechrání ženskou autonomii dostatečně. Organizace se chtěla nejprve zasazovat o novelizaci potratového zákona z roku 1986, který je v některých ohledech zastaralý. Například neupravuje pravidla pro farmakologickou interrupci nebo nevyjasňuje podmínky pro ženy, které do Česka za interrupcí cestují ze zahraničí. Pak se ale ukázalo, že zákon o umělém přerušení těhotenství je tak trochu Pandořinou skříňkou. „Bojíme se, co by jeho otevření mohlo způsobit,“ přiznává. „Obě komory parlamentu jsou totiž v tomto ohledu výrazně konzervativnější než většinová společnost, a tak by u nich některé návrhy na zpřísnění potratové legislativy mohly najít podporu,“ říká.

Amnesty International a Konsent se proto rozhodly jít cestou kampaně za ústavní změnu odolnější vůči politickým otřesům. „Nikdo totiž neví, co tady bude za deset nebo patnáct let,“ upozorňuje Hůlová s tím, že i v USA měli lidé právo na interrupci za nezcizitelné – dokud to nezměnil tamní Nejvyšší soud, který rozhodl, že ústavní právo na soukromí neznamená právo na umělý potrat, a věc nechal na jednotlivých státech. V současnosti devatenáct amerických států z padesáti zakazuje nebo výrazně omezuje přístup k interrupcím. Jedná se o přímý důsledek předchozí Trumpovy administrativy, která doplnila Nejvyšší soud třemi konzervativně laděnými soudci. 

Hůlová upozorňuje, že ani česká ústava v tomto nemluví jednoznačně. Zatímco to, že život je hoden ochrany už před narozením, je v ní řečeno explicitně, právo ženy na ukončení těhotenství se dá jen odvozovat z práva na soukromí, ochranu zdraví a záruku základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví. „Tyto dvě roviny jsou v konfliktu. Kdybych byla součástí protipotratového hnutí, určitě bych ústavní cestu podobnou té americké vnímala jako způsob, jak zakázat potraty, aniž bych o tom musela přesvědčit veřejnost nebo většinu ve sněmovně. Ani tam to nikdy neprošlo Sněmovnou reprezentantů nebo Senátem,“ varuje. V Česku sice interrupce upravuje na rozdíl od USA také zmiňovaný zákon, ale i zde by mohl Ústavní soud jejich dostupnost zásadně ovlivnit změnou výkladu ústavy.

Počet umělých potratů v Česku je nyní od jejich legalizace v roce 1957 na historickém minimu. Zatímco zejména v období normalizace končilo interrupcí každé druhé těhotenství, a zákrok tedy v podstatě nahrazoval nedostupnou antikoncepci, dnes se to týká jen asi patnácti těhotenství ze sta. Důvodem je pečlivější plánování rodiny, dostupná antikoncepce, ale pochopitelně i nízká porodnost. Podle předsedy Hnutí pro život Radima Ucháče však nejsou tato data uspokojivá. Místo dlouhodobého pozitivního trendu komentuje to, že v posledních letech počet interrupcí neklesá a drží se stále kolem patnácti tisíc ročně. „Při zohlednění počtu narozených dětí dokonce její relativní četnost roste. Příčinu vidíme v absenci jistot a v obavách ze sociální tísně,“ říká Ucháč. 

„Každé ukončení těhotenství považujeme za tragédii, které lze předejít poskytnutím individuální i celospolečenské pomoci ženám a jejich rodinám čekajícím nečekaně dítě. Patnáct tisíc umělých potratů ročně vnímáme jako hluboký společenský problém, který však má řešení. Místo ideologických debat se stačí zaměřit na pomoc ženám, které by rády daly svému dosud nenarozenému dítěti šanci, ale cítí se být okolnostmi, či dokonce partnerem k podstoupení umělého potratu přinuceny,“ dodává. 

Děti jako štít

Letošní Pochod pro život a střet s jeho odpůrci nevyvolal konstruktivní debatu o reprodukčních právech, ale spíše emotivní diskusi. Radim Ucháč v otevřeném dopise adresovaném vládě i oběma komorám parlamentu hovoří o „stovkách rodin s malými dětmi“, které byly nechány „napospas vulgaritám a nenávistným projevům“. Síť Praha je feministická zase zdůrazňuje, že hlavní podstatou akce, v rámci níž zneprůchodnili Kaprovu ulici, nebylo blokovat rodiny s dětmi, ale vyjádřit nesouhlas s politickou agendou Hnutí pro život. „I na naší blokádě byly rodiny s dětmi. Jenže Hnutí pro život se dětmi zaštiťuje,“ říká Kateřina Jelínková. „Nejsme proti dětem ani účastníkům pochodu. Jsme proti Radimu Ucháčovi, organizátorům pochodu a jejich skutečné politické agendě, kterou je zákaz umělých potratů,“ dodává.

Také Martina Wranová z Amnesty International, která vedla s příznivci Hnutí pro život rozhovory, si všímá, jak umně organizace využívá ve svém marketingu právě děti. „Snaží se působit velmi uhlazeně a dobrosrdečně, jako organizace, která podporuje ženy v těžkých situacích, ale ve skutečnosti má silné politické zájmy. Využívá k tomu i děti, kterých bylo na pochodu hodně,“ říká. 

Lze vůbec najít s podporovateli Hnutí pro život společnou řeč? Martině Wranové z Amnesty International se v rozhovorech osvědčilo nejprve naslouchat jejich názorům, a poté odpovědět otázkou nebo argumentem, který není útočný nebo emotivní. „Například když argumentovali nutností zvýšit porodnost, protože z jejich pohledu vymíráme, nabídla jsem otázku, zda je fér, aby ženy nesly břemeno toho, že musí rodit, abychom jako národ nevymřeli, i když třeba nechtějí, a zda by omezení interrupcí kvůli národním zájmům neznamenalo kontrolu státu nad jejich těly. Často pak chvíli mlčeli a řekli, že nad tím takto ještě nikdy nepřemýšleli,“ sdílí svou zkušenost.

Faktem je, že největší síla protipotratového Hnutí pro život tkví v politickém lobbingu. To se naplno ukázalo letos v březnu, když trojice poslanců vládní koalice předložila návrh, aby na těhotenských testech bylo upozornění odkazující na organizaci, která ženy podpoří v „zachování těhotenství“. Návrh předložila lidovkyně Romana Bělohlávková spolu se Zdenkou Němečkovou Crkvenjaš z ODS a Janem Kuchařem z hnutí STAN. Bělohlávková se netajila tím, že prvotní nápad přišel právě od Hnutí pro život, které dodalo i podklady pro důvodovou zprávu.

Jedná se o zdánlivě neškodný návrh, který je ale v souladu s tím, jak postupují protipotratové organizace i v jiných zemích, třeba ve zmiňovaném Maďarsku, ale i na Slovensku, kde bylo v posledních letech předloženo několik návrhů zaměřených na ztížení přístupu k interrupcím, od „kosmetických změn“ až po „polskou cestu“, kde je umělý potrat legální jen v případě, že je těhotenství následkem trestného činu nebo ohrožuje zdraví či život ženy. Naposledy se tam o interrupcích v parlamentu hlasovalo v polovině dubna, kdy byl na stole návrh národně konzervativní Křesťanské unie na zkrácení lhůty, kdy žena může podstoupit interrupci, do osmého týdne těhotenství. Ani ten na Slovensku zatím neprošel.

A stejně skončil i zdejší pokus. Od varování na těhotenských testech dali nejprve ruce pryč Němečková Crkvenjaš a Kuchař, a po veřejném a mediálním tlaku se jej vzdala i Bělohlávková. Nicméně už samotný fakt tohoto poslaneckého nápadu vzali zdejší stoupenci ženské svobody jako varování. „Nikde není zaručeno, že právo na interrupci tady bude napořád. Vidíme, co se stalo v Americe,“ varuje Hůlová. „Je tedy důležité, že jsou lidé připraveni se ozvat a protestovat. Že na toto právo se nesahá, protože si to česká veřejnost nepřeje.“