Obrana českých zájmů? Selhali jsme úplně všichni

„Vždy jsme to říkali“, „už dávno to mělo být“, „varovali jsme jako první“, podobných výroků je dnes plný veřejný prostor. Politici různých zabarvení svalují na konkurenci, že zaspala, terčem výhrad víceméně všech aktérů je pak údajně neschopná Evropa, která se nedokázala připravit na vývoj, jaký právě zažíváme. Skoro to vypadá, že kdyby Unii řídili Češi, byla by to nejmodernější, nejefektivnější a nejlépe vyzbrojená síla na světě. Stačí se ale rozhlédnout po Česku, aby bylo jasné, že to není pravda. Navzdory současné přehlídce údajné prozíravosti je zcela zjevné, že většina politické reprezentace zahrnující současnou vládu i opozici, ale i odbornou veřejnost, selhala v zajištění naší a evropské bezpečnosti. 

My ne, to Unie

„Už včera bylo pozdě a je velice smutné, že nejdříve se musí odehrát taková roztržka v Bílém domě, aby se představitelé Evropy konečně probrali a začali něco dělat,“ řekla poslankyně ANO Táťána Malá České televizi na adresu setkání ve Velké Británii, kde evropští lídři promýšleli společnou obranu a obranu Ukrajiny. „Prezident Trump se rozhodl naprosto proměnit americkou zahraniční politiku.

Rychlost, razance a rétorika jsou určitě překvapivé, ale odklon USA od soustředění se na Evropu by nás překvapovat neměl. Trvá už nejméně jedno desetiletí a já sám jsem na to opakovaně upozorňoval. Evropské země ale tento posun v americké veřejné debatě dlouho nechtěly brát na vědomí a nestaraly se dostatečně o svoji bezpečnost. My ano,“ pochválil se v projevu k národu premiér Petr Fiala.

Ne, ani on ne. Taťána Malá a Petr Fiala neříkají celou pravdu. Premiér se oprávněně může pochválit za rychlou pomoc Ukrajině a za odhodlání navýšit rozpočet na obranu. Hnutí ANO se nemůže v tomto ohledu pochlubit ničím výrazným, protože když už něco dobrého podpoří, za chvíli to slovně popře. V oblasti globální bezpečnosti se chová nepředvídatelně a nekonzistentně a zdá se, že zatímco Evropa se probudila dávno, ANO stále spí. Skutečný problém je někde úplně jinde.

Česko může mít dvojnásobnou armádu, moderní stíhačky i tanky, ale nic z toho naši bezpečnost nezajistí. Jistě, Evropa potřebuje minimálně jako nástroj k odstrašení Ruska dobré zbraně, potřebuje ale hlavně silnou, efektivní a rychle se rozhodující Evropskou unii. A pro ni jsme neudělali skoro nic. Vlastně jdeme proti proudu času.

Kabinet Petra Fialy se chlubí, že nepřijal euro. Stejně jako všechny předchozí kabinety. Společná měna přitom dělá Unii politicky silnější a posílila by i naše postavení. Je možné, že jakékoli pouto s jádrem Unie bude v budoucnu důležitější než desítky diplomatických misí. Česko také dlouhodobě odmítá zrušení principu jednomyslnosti při rozhodování o zahraničních a bezpečnostních otázkách.

Přitom právě možnost jakéhokoli státu vetovat zásadní strategická rozhodnutí činí z Unie méně efektivní a ve světovém klání nečitelnou sílu, což vůbec neodpovídá jejímu ekonomickému, ale i vojenskému potenciálu. Zkrátka neudělali jsme nic proto, aby byla Evropa silnější. Dnes vidíme důsledky, jsme zmatení, proč není Evropa brána jako relevantní hráč pro USA, Rusko či Čínu. Vina leží i na nás. 

Kde jsme selhali?

Pro politiky bylo těžké budovat silnou Evropu a naše místo v ní, protože veřejné mínění je dlouhodobě vedlo k lokálnímu uvažování. Ale veřejné mínění mohou ovlivnit i sami politici, což skutečně nezkoušel téměř nikdo. Státníci se rodí ve chvíli, když dokážou vést své země i tehdy, kdy to není populární, nepřináší to politické body. Vlády Bohuslava Sobotky, Andreje Babiše a Petra Fialy v tomto ohledu selhaly.

Stalo se, na výčitky není čas. Nicméně otevřené přiznání vytváří předpoklad, abychom se posunuli dál. Česká neschopnost chystat se na rizika dříve, než se stanou, je drtivá, opakuje se. V tomto případě udělal chybu i náš list. Vizi silnější Evropy podporujeme argumenty od našeho vstupu do Unie. Méně často jsme ale kladli politikům otázky, co dělají pro bezpečnější kontinent. Tedy pro efektivnější Unii. Vládnoucí politici nebyli nuceni se snažit, protože voliči ani opoziční konkurence nedělali ve veřejné debatě dostatečný rámus, abychom se probudili.

Všichni se shodují na tom, že Evropa přežije jedině tehdy, když bude nejen dobře vyzbrojená, ale také ekonomicky úspěšná. V posledních letech se výkon zpomaluje, a i tady bychom mohli být aktivnější – doma i na evropském poli.

Současná vláda mohla stejně jako Evropská komise pověřit Maria Draghiho určit někoho, aby analyzoval a pojmenoval, co je třeba pro modernější, bezpečnější a efektivnější Česko a Evropu udělat. A nemusela by dlouho hledat. Česko má pro takový úkol jednu výjimečnou a nedoceněnou osobnost – Luďka Niedermayera. Evropský poslanec za TOP 09 zná dokonale unijní silné i slabé stránky, jako bývalý viceguvernér centrální banky skvěle rozumí ekonomice.

Svá vystoupení vždy zakládá na faktech, takže když se nedávno v televizi potkal s dalším evropským poslancem Filipem Turkem, rozebral jeho populistické řeči tak dokonale, že z Turka nezůstaly ani blatníky. Niedermayerovi se bohužel nechce do domácí politiky. To je bolavé místo dnešní správy věcí veřejných – tolik schopných lidí raději zůstává stranou. Kdyby Niedermayer dostal za úkol vypracovat kritickou zprávu k českému přešlapování, byla by to služba vlasti. Třeba ještě někdy bude příležitost. 

Fiala a překročený stín

Petr Fiala překročil svůj stín verbální i faktickou podporou Ukrajiny a v jistém ohledu nepochybně vstoupí do dějin jako pozitivní osobnost. Jeho nevýhodou však je, že si nikdy uvnitř ODS nevybudoval silnější zázemí viditelných a zdatných politiků, kteří by mu pomohli budovat srozumitelnou a důstojnou tvář strany. ODS je tak občas nečitelná, což někdy nevadí, ale v dnešní situaci si demokratický proud nemůže hodnotovou nejasnost dovolit.

Část ODS i jeho blízkých spolupracovníků sázela na Donalda Trumpa a zřejmě jim stačilo, že jde o konzervativního republikánského kandidáta. Ze všech indicií ale bylo zřejmé, že Trump není člověk, který by chtěl silnou Evropu, tedy ani silné Česko. Jeho obdiv k Vladimiru Putinovi byl dlouhodobě známý, stejně jako nechuť k Ukrajině. Jak se tedy srovnat s tím, že i vládní politici podporují někoho, kdo přímo ohrožuje naši budoucnost? Podobné to bylo ostatně i s adorací maďarského autoritáře Viktora Orbána.

Mohlo by se zdát, že trumpovské okouzlení ODS projde, protože Andrej Babiš vsadil na současného amerického prezidenta ještě víc. Argumentace představitelů ANO je opravdu absurdní a měla by toto hnutí odsunout na okraj zájmů. Což se samozřejmě nestane. Populistická uskupení mají tu výhodu, že od nich voliči neočekávají konzistentní politiku, a naopak od tradičních stran ji vyžadují až příliš důsledně. Kdybychom nečetli nadšené výroky Alexandra Vondry a dalších, mohl dnes Fiala vítězoslavně zapíchnout vlajku a zvolat: Vidíte ten rozdíl mezi ANO a námi? Takhle musí kličkovat.

Navzdory tomu je však stále velký rozdíl mezi vládní koalicí a Piráty na jedné straně a opozicí na straně druhé. ANO stále odmítá jasně deklarovat, kde vlastně stojí, nechce dávat víc na obranu, v duchu proruské rétoriky mlhavě mluví o „míru“ bez ohledu na zájmy Ukrajiny a silnější Evropa představuje jejich noční můru. Okamurova SPD znamená pro českou budoucnost ještě větší nebezpečí, protože volá po rušení strategických partnerství (členství v NATO) a prosazuje přimknutí se k těm, kdo mají zrovna moc. Ale my vidíme, že těm jsou země naší velkosti naprosto lhostejné, takže bychom jim sloužili jen jako potrava.

Zdejší nacionalismus se zkrátka mění s dobou. Kdysi rozehrával strunu mnichovského traumatu a radikálové navazující na komunistickou propagandu rádi opakovali slogan „o nás bez nás“, protože připomínal selhání Západu. Čeští nacionalisté pracovali s tím, že jsme se měli v roce 1938 bránit a všechno zlo pocházelo z Německa. Politik, který jel ještě v roce 2003 do Německa a potkal se s někdejšími sudetskými Němci, se stal terčem drtivé kritiky za přepisování historie a konce druhé světové války.

To už neplatí, důvodů je hned několik. 1. Od války jsme daleko 2. Populistické proudy vede poloviční Japonec a Slovák, takže „historický“ nacionalismus nemohou použít a tradiční xenofobie s výjimkou té protiimigrační ztratila na efektu 3. Spojenci jsou dnes z německé AfD, strany, která sama přepisuje historii 4. Připomínání teze „o nás bez nás“ a odhodlání bránit Československo by logicky muselo vést k podpoře Ukrajiny.

Dnešní nacionalismus vyměnil argumenty a jeho vyznavači nám dnes vlastně říkají, že se bránit nemáme nikdy, protože silnějším se ustupuje. Na Slovensku to upřímně řekl ministr obrany (ano, ministr obrany) Robert Kaliňák: „My jsme zažili invazi v roce 1968 a vždy jsme říkali, že kdyby naši rodiče začali vést válku proti této invazi a bylo by evidentní, že ji prohrajeme, možná by tu mnozí z nás nebyli. Tak jsme měli dvacet let nesvobody, kdy jsme neztratili svoji identitu, ale nakonec platí, jednou ten Rus odejde, a to platí vždy. Proto si musíme dát na váhu, co je víc: jestli tisíce lidských životů, anebo schopnost rychleji uzavřít mír. Já jsem pro vždy rychlejší mír.“

Fascinující upřímnost. Je jen třeba dodat, že identitu Češi i Slováci během ruské okupace ztratili. A lepší příměr nabízí rok 1938, který pochopitelně slovenský politik nemůže použít, protože tehdy vznikl pronacistický Slovenský stát. Tehdy ustupování nevzalo jen identitu, ale i miliony lidských životů. 

Jasná volba 

Je proto třeba ocenit, že Petr Fiala byl na jednáních ve Velké Británii, kde se snaží budovat bezpečnější Evropu. Ale navýšením výdajů na vybavení armády to nesmí skončit. Premiér by měl překročit svůj stín podruhé a před českou společností obhájit nutnost jasné volby: Buď si vybereme silnější, a tedy ještě sdílenější suverenitu v rámci Evropské unie, anebo se vystavíme riziku, že to znovu bude „o nás bez nás“.