Volba ústavních soudců nemá sloužit senátorům k další kariéře

Po nějaké době (a alespoň na pár týdnů) máme kompletní Ústavní soud. V úterý se oficiálně stali na Pražském hradě ústavními soudci dva nejnovější nominanti prezidenta Petra Pavla, soudce Nejvyššího správního soudu Zdeněk Kühn a advokátka Lucie Dolanská Banyáiová. Doplnili tak šestici, kterou během prvního necelého roku svého úřadování Pavel vybral. Je to největší početní výměna soudu v takto krátkém čase, kterou musel zvládnout prezident, kandidáti i senátoři. Co jsme se díky ní dozvěděli?

Zaprvé jsme si připomněli, že předtím, zejména za dlouhého působení předchozího prezidenta, neexistoval transparentní a předvídatelný proces. Naopak z prezidentské kanceláře za Miloše Zemana se zčistajasna zjevilo jméno vystudovaného právníka. Senátoři, média a obecně společnost pak stáli často před otázkou, proč předchozí prezident, který se netajil svým despektem k justici, navrhuje zrovna dotyčnou osobu. Je to výměnou za něco? Nebo snaha zapsat si či vyvzdorovat další úspěch? 

Tyto úvahy jsou dnes passé. Současná hlava státu – alespoň podle dosavadního běhu věcí – nevnímá Ústavní soud jako těleso, které může využívat k mocenským hrám. Svědčí o tom už fakt, že všichni noví ústavní soudci jsou uznávaní a respektovaní odborníci v předchozích profesích a před senátory odpovídali na otázky nejen fundovaně, ale také bez známek vedlejších motivací. Ačkoli vůči „Pavlovým“ soudcům zaznívaly různé výtky od odborné i politické veřejnosti, na tom základním se pravděpodobně shodli i jejich největší kritici.

Mnohem větší emoce vyvolával prezidentův konzultační panel skládající se z vybraných akademiků a bývalých praktiků, kteří prezidentovi do určité míry předvybírají vhodné kandidáty. Cílem měl být transparentnější proces, ale různí aktéři pochopili tento termín různě. Oslovené právní instituce jako soudy či Česká advokátní komora, které navrhovaly možné kandidáty především ze svých řad, měly pocit, že jejich návrh se musí promítnout do prezidentova výběru. Naopak hlava státu a jeho experti to brali pouze jako inspiraci. Část procesu výběru bude vždy probíhat v zákulisí, nelze dát každé instituci či právní profesi stejný počet kandidátů, i když rozmanitost je dobré brát v potaz.

Pohledem na čísla (pouze jeden senátory neschválený kandidát Pavel Simon) i na složení soudu je prezidentova mise zatím úspěšná. Na Ústavní soud se mu daří dostat kandidáty a kandidátky, kteří už nyní tvoří pestré a kvalitní těleso, ať jde o profese či přístup k rozhodování, zároveň však po dlouhé době na soudě panuje dobrá atmosféra.

Přísnost ve špatnou chvíli

Rozporuplnější je odpověď na to, jak k výběru ústavních soudců a soudkyň přistupují senátoři nebo alespoň jejich část. Horní komora jako celek plní roli kritického přezkušovatele. A žádný z kandidátů či kandidátek na funkci by určitě neřekl