Všechno nejlepší!

Rolihlahla, takové bylo při narození 18.července před 90. lety křestní jméno Nelsona Mandely. V jazyce národa Xhosa, do jejíž náčelnické rodiny se narodil, to v překladu znamená „stáhnout k zemi větev stromu“ nebo také „kverulant“. A Mandela význam svého jména naplnil.

Silou své vůle dokázal jihoafrickému rasistickému režimu vzdorovat nejen jako mladý právník a šéf vojenského křídla osvobozeneckého hnutí, ale i během 27 let věznění na žraloky obklopeném ostrově Robben Island u Kapského města. Nakonec museli vládci Apartheidu přistoupit na jeho podmínky, aby souhlasil s tím, že bude v roce 1990 propuštěn na svobodu; dvě nabídky svých věznitelů už předtím odmítl. O síle Mandelovy osobnosti a o jeho šarmu svědčí i skutečnost, že ho hrubí strážci v nejpřísněji střeženém vězení země po letech už neoslovovali „teroristo“ nebo negře“, ale „pane Mandelo“.

Někdejšího „teroristu“, který byl počátkem 60. let usvědčen zřejmě i kvůli informacím dodaným americkou CIA, dnes slaví celý svět. Nejvýznamnější noviny ho nazývají „největším světovým morálním vůdcem“, „největším bojovníkem za svobodu“, „sekulárním světcem“ či nejbližším ztělesněním Platonova ideálu „vládce-filosofa“. Zároveň ale píší, že Mandela tento kult osobnosti odmítá. Nejraději si prostě hraje se svými vnoučaty a pravnoučaty a stejně rád by tančil, kdyby mu to jeho stárnoucí tělo ještě dovolilo. Sám sebe nevnímá jako žijící svátost, ale prostě jako obratného taktika, politika a diplomata, kterým byl vždy především. A to i když po propuštění z věznění zapomněl na svůj oprávněný vztek a nadřadil mu touhu po usmíření ras v jeho vlasti.

Mandela se stal morální normou pro všechny budoucí politiky Afriky. Hlavně tím, že dokázal v roce 1998 sám odejít od kormidla své země. Lodi jménem Jihoafrická republika dodal směr – vytvoření harmonického, multietnického „duhového národa“ - , ale řídit už ji měli jiní. Mnozí černoši i běloši (srdce většiny z nich si po propuštění z vězení také získal) v něm přitom viděli nenahraditelného doživotního prezidenta. On sám chorobnému přesvědčení většiny afrických vůdců o vlastní nenahraditelnosti nevěřil a odešel z velké politiky. Mandelův vrstevník Robert Mugabe se sice ještě křečovitě drží svého úřadu, ale další generace afrických politiků už budou hůře vysvětlovat své mocenské ambice, když sám velký Nelson dokázal odejít.

Aura Nelsona Mandely ale dávno přesáhla hranice Afriky. Představuje politika, který lidem na celém světě chybí (časopis Newsweek nedávno zveřejnil globální průzkum veřejného mínění, podle které žádnému vlivnému politikovi celosvětově nedůvěřuje více než třetina respondentů. Časopis z toho vyvodil globální krizi vůdcovství). Za Mandelovu slávu ale může i skutečnost, že stál opravdu na straně dobra proti zlu. Příliš mnoho tak jasně černobílých a přehledných konfliktů dnešní svět nemá a proto se z nich budou hůře rodit politické ikony zítřka. Možná je Nelson Mandela posledním typem hrdinného politika. Všechno nejlepší, pane Mandelo!