Obraz rozpaků
Když jsme se s kolegy nebo kamarády před deseti lety probírali nejkřiklavějšími případy diskriminace českých Romů, měli jsme často pocit, že už jsme u dna. Že té hrůzy a touhy po jednobarevném Čechovi už bylo dost a situace v čím dál svobodnější zemi se prostě musí rychle obrátit k lepšímu.
Byl to samozřejmě naivní, nezkušený a ničím nepodložený pohled. Mezitím se stala spousta věcí. Valná část zdejších Romů nedostala šanci podílet se na úspěchu posledních let a znepokojivá část z nich naopak dál padá k zemi. Jen z toho, co se na sklonku léta dostává pod veřejný drobnohled, jde pořád hlava kolem. Při hledání pachatelů žhářského útoku v severomoravském Vítkově vychází najevo, že policie i radnice ignorovaly místní Romy, kteří upozorňovali na to, že dva z dnes obviněných mladíků jim už dříve vyhrožovali (a možná jim v noci hodili do bytu láhev s nějakou chemikálií). Mimo hranice Česka si spousta lidí myslí, že doma nejsme schopni zajistit Romům důstojný život (naposledy se to zhmotnilo požadavkem, aby o diskriminaci Romů promluvil papež na své nadcházející návštěvě Česka). Na Slovensku mluví politická elita o tom, že Romové nechtějí pracovat a v Maďarsku stoupá počet rasových vražd.
A ani bohaté osobní zkušenosti nestojí za moc. I úspěšní kamarádi s tmavou pletí si pořád stěžují, že je občas vyhodí z baru. A na obyčejném českém maloměstě si lze úspěšně vsadit, že běžné sousedské posezení u skleničky skončí za tmy nadáváním na Romy.
Je jasné, že ve výčtu stížností by se dalo pokračovat libovolně dlouho. Stejně tak by se daly řetězit příklady, z nichž je jasné, že úspěšní Češi – a jejich politici dvojnásob – si potíže běžného romského souseda neumějí představit. Nebo sázet od stolu nejrůznější doporučení a příklady z citlivějšího světa a hledat, co z civilizačního výtahu stihlo dorazit k nám domů.
Spolehlivou cestou bývá třeba nasvícení úspěchů místní romské elity. A ještě mnohem lépe „zahrál“ před pár dny pohled na fotografii litvínovského bezdomovce Zdeňka Horvátha: drobný snědý muž předává policii 50 tisíc korun, které našel v obálce při vybírání popelnice. Rozpaky chvíle, zachycené na snímku, by se daly krájet. Působí to úplně jednoduše. Jen málo obrazů z poslední doby tak jasně ukazuje, jak zoufale zde dodnes chybí „pestrost“, na jejíž nedostatek si stěžují všichni barevní, kteří odsud kdy prchali.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
