Levicový cyklus

Premiér Mirek Topolánek měl pravdu, když označil včerejší stávku odborů za politickou a nátlakovou akci v režii sociálních demokratů, ale řekl to tak, jako kdyby odbory právě usvědčil z nějakého podrazu. Jenže stávka proti vládě – tedy politická stávka – je dnes stejně normální jako stávka proti zaměstnavatelům, stejně tak jako je normální, že odbory a levice mají často společnou agendu a proto se některé jejich postoje podobají jako vejce vejci.

Zajímavé na včerejší akci je to, že byla ohlašována jako největší protest od počátku devadesátých let. Ta slova byla vyřčena se stejným záměrem, s jakým byla zorganizovaná samotná stávka, jakkoli symbolická: jejím smyslem bylo dát české veřejnosti i politikům najevo, že slovo reforma už vyšlo z módy a cílem je zachovat současný stav. Z tohoto pohledu byla stávka odborů opravdu velmi politická. Vyslala signál, že významná část veřejnosti si nepřeje změny, neboť současný stav jí vyhovuje. Možná to zní paradoxně, ale po téměř dvaceti letech od roku 1989 to vlastně není špatná zpráva o spokojenosti obyvatelstva.

Horší zprávou už je, že současný stav je dlouhodobě neudržitelný a sílící odpor české veřejnosti k jakkoli mírným reformám (české návrhy reforem se podobají těm realizovaným slovenským asi jako vánek vichřici) začíná silně připomínat Francii před nějakými patnácti lety. Stárnoucímu Česku však běží čas stále rychleji – jak už to s přibývajícím věkem bývá – a pokud Topolánkova vláda nebude mít dost sil prosadit to, co měla v plánu, měla by raději rychle vyklidit prostor, ať se levicový cyklus a odborářská vlna přeženou Českem co nejdřív. Až vlna opadne, snad ještě zbude čas na nápravu.