„Děkujeme, že nám to tu děláte hezký“

Nejprve je nutné rozbít dlaždice ve vybraných barvách na menší kusy. Dnes je to zlatá, bílá a odstíny modré a červené. Pak je nutné vyčistit díru, do níž dílo zasadí. Student Fakulty umění Ostravské univerzity Matěj Krajíček ji společně s přítelkyní Simonou Hochmalovou vylil už minulý týden cementem. Vrstvu ale udělali zbytečně silnou. Zrovna totiž pršelo, a tak počítali s tím, že se část materiálu odplaví. Materiál ale drží skvěle, a tak dnes dvojice stráví nejvíce času – asi hodinu a půl – škrábáním zaschlé přebytečné hmoty, aby mozaika zapadla tak akorát na úroveň chodníku.

Když dvaadvacetiletý umělec před devíti měsíci tvořil první mozaiky v poničených částech chodníků zdejších měst, byla to metoda pokus omyl. Nevěděl, jaké použít lepidlo a dlaždice, aby obraz držel, ani jestli vydrží nápor chodců. Výsledná díla tehdy rozhodně nepůsobila tak přesvědčivě jako ta současnější. Nejprve operoval v jedné z ostravských městských částí, v Mariánských Horách, v okolí školy, kde studuje. Teprve pak si troufl do centra města.

Je polovina září a Krajíček, vystupující pod uměleckým jménem Krajdos, dnes poprvé tvoří v centru Hradce Králové. A postupuje už docela sebejistě. Před dnešní akcí mozaiky záměrně umísťoval jen do míst, která důvěrně zná – v rodných Pardubicích a v Ostravě. S lokacemi v Hradci Králové, které vybral čtyři, se však nejprve snažil seznámit. Třeba do školní jídelny, před níž se chystá vytvořit další dílo, chodila jeho sestra, když byla v Hradci na střední škole. Motiv vychází buď z tvaru praskliny, nebo z místa samotného – třeba poblíž pardubické rybárny vsadil do chodníku motiv ryby.  

První hradecká mozaika vzniká přímo na centrálním Velkém náměstí před budovou Charity. Krajíček pro ni navrhnul zlatou okřídlenou korunu, která je symbolem města a od loňského roku dominuje i jeho logu. Půlkruhová díra v obrubníku, nyní oblepená červeno-bílou páskou, tu zřejmě zůstala po vyjmutém víku kanálu.  

Během práce se několikrát zastavuje žena středního věku, která se představuje jako Hanka. Krajíčka zná z Instagramu a bydlí přímo na hlavním hradeckém náměstí, takže ho zahlédla z okna. Na krku má foťák a při každém svém zastavení pořizuje snímky. A nabízí pochopení: fotografka Hana Bednářová má se zásahem do veřejného prostoru vlastní zkušenost. Před sedmi lety totiž tajně sázela do výmolů na tomtéž náměstí, jež funguje především jako parkoviště, květiny, a právě proto že má sama zkušenost s podvratným „street artem“, je zvědavá, jestli má Krajíček od města povolení.

Ona sama vše dělala „načerno“, kytky sázela v noci nebo brzy ráno a zalévat posílala děti. „Moje činnost měla stejně jako vaše ohlas, a tak měla hradecká policie nakázáno, aby mě nechali být. Ale pak nějací lidé požadovali, abych dostala pokutu, protože ničím veřejné prostranství,“ vypráví. Nakonec její činnost přece jen splnila svůj účel. Město na základě stížností sice květinovou výsadbu zlikvidovalo, ale díky tlaku Bednářové i dalších nespokojených občanů díry na náměstí alespoň zaflikovalo. Je to dočasné řešení, než se dočká kompletní rekonstrukce, o které se hovoří už několik let a která by dle optimistického scénáře mohla začít za tři roky.  

Ani student umění dnes město o žádné povolení nežádal. V Hradci Králové ale zrovna probíhá Street Art Festival, a tak věří, že díky tomu bude policie shovívavější. Negativní zkušenost se strážníky zatím nemá, proto není důvod se obávat, že by to bylo dnes jinak. „Většinou stáhnou okýnko, zeptají se, co to dělám, řeknou, že je to hezké, a jedou dál,“ popisuje typický průběh. „Prozatím je to ze strany policie tolerované, i když to není úplně legální,“ dodává.  

Sociální experiment 

K pouličnímu umění měl Krajíček blízko od dospívání, kdy jezdil s kamarády na skateboardu. Studoval tehdy na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Pardubicích, ale brzy zjistil, že techniku dělat nechce. Začal navrhovat vlastní polepy na skateboardy i longboardy a ještě na průmyslovce v roce 2020 založil streetovou značku Foshna, pod níž prodává trička, mikiny nebo čepice. Odtud vedl jen kousek na uměleckou fakultu. Jeho otec je ostatně grafik a i sestra studuje ve Zlíně umělecky zaměřený obor.  

S mozaikami začal původně jako se svým závěrečným bakalářským projektem pod názvem Invaze města. Právě díky skateboardu znal v Pardubicích „každou díru“, s kamarády přes ně skákal. To se spojilo s inspirací Portugalskem, kde strávil semestr na Erasmu a oslovila jej všudypřítomná tradiční kachličková výzdoba azulejos.  

Přiznává, že stejně jako fotografka Hanka přemýšlel, zda chodníky zdobit spíše v noci a anonymně. Nakonec se rozhodl vystupovat veřejně. Je si sice vědom toho, že tím přišel o určité kouzlo, které s sebou anonymita přináší, ale dává mu to větší smysl. Chce totiž lidem ukázat, čím vším může street art být a že se nejedná jen o všeobecně spíše nenáviděné graffiti. „Že to může být něco, co ulici doslova vylepší, jak funkčně, tak vizuálně,“ říká.  

I proto pečlivě odpovídal na všechny negativní komentáře, které se objevily pod videi na jeho Instagramu a později i pod články, které o něm vyšly. Snažil se vždy vysvětlit, že se jedná o opravu, nikoli ničení, a většinou byl úspěšný. Věří, že i zásluhou otevřené komunikace má velkou veřejnou podporu. „Je to tak trochu sociální experiment. Sleduju, jak se k tomu lidé postaví,“ říká.  

Kolemjdoucí v Hradci Králové na vznikající korunu reagují zvědavě nebo rovnou nadšeně. „To je krásné, viděla jsem to už v Pardubicích. Tak děkujeme, že děláte i Hradec hezčí,“ říká starší žena, která vychází z přilehlé budovy Charity. Několikrát se u díla zastavují i studenti z pardubické průmyslovky, kterou Matěj navštěvoval. V doprovodu dvou učitelů vyrazili na právě probíhající Street Art Festival a také podpořit svého absolventa, kterému škola, ač technického zaměření, fandí. Krajíček se skupiny studentů ptá, jestli i někdo z nich plánuje studovat umění. Když se váhavě zvedá jedna dívčí ruka, vřele doporučuje právě Ostravu. Fakulta i tamní umělecká scéna mu přijdou svobodné a autentické.  

Když už je mozaika skoro hotová, každý ze studentů a studentek vkládá do cementového lepidla aspoň jeden střípek kachličky, aby na náměstí zanechali svůj otisk. Právě tento komunitní prvek má Krajíček na své tvorbě rád. Málokdy vyráží tvořit sám. Pokud mu nepomáhá přítelkyně Simona, bere s sebou někoho z kamarádů a užívá si také, když se zastavují kolemjdoucí. Píší mu i lidé na Instagramu, ptají se, kde bude pracovat příště, a pak se k němu přidávají. „Je to svým způsobem performance,“ shrnuje svůj přístup.  

Čí je tohle město?

Mladý umělec v rámci svého bakalářského projektu pátral po dalších tvůrcích, kteří pracují s médiem mozaiky podobně jako on. Našel jich hned několik a největší inspirací – jak vizuálně, tak filozoficky – je mu Francouz Franck Slama známý jako Invader. Ten vytváří keramické mozaiky napodobující pixelové umění 8bitových videoher ze sedmdesátých a osmdesátých let. Pro pardubické Centrum Kosatec, poskytující sociální služby, se chystá vytvořit mozaiku právě ve stylu tohoto umělce.

Krajíček je přesvědčen, že v českém kontextu je jeho projekt ojedinělý – tu a tam se sice nějaká mozaika objeví, ale nic z toho neprobíhá systematicky. Má v oblibě Davida Strauzze, autora murálů narozeného v Kanadě českým imigrantům, který už roky tvoří v tuzemsku. Minimálně jeden z tuzemských tvůrců, Jan Kaláb (známý pod uměleckým jménem Point), však pracoval s mozaikami na chodnících již před mnoha lety. Podobně jako Krajíček začínal už ve škole – a později měl kvůli svým intervencím problémy s policií. I on kombinuje tradici street artu a institucionalizované prostředí uměleckých škol. A i on začínal ilegálně – a postupně se v rámci typické trajektorie propracoval do galerií.

Podle Michala Lehečky z Fakulty humanitních studií UK, který se zabývá antropologií města, je projekt Matěje Krajíčka v rámci street artu ojedinělý tím, že vykračuje mimo běžné pojetí pouličního umění. Zatímco tradiční street art testuje hranici mezi uměním a vandalstvím, mozaiky v děravých chodnících cílí především na funkčnost veřejného prostoru. Veřejný prostor navíc stále vnímáme spíše jako „proluku“ v soukromém vlastnictví, o niž se má postarat někdo jiný. Když se péče někdo ujme sám od sebe, občané to většinou vnímají.  

Více než jako uměleckou aktivitu chápe Lehečka projekt jako prvek takzvaného taktického urbanismu neboli dočasnou opravu městského prostoru „zdola“. Dává jej do spojitosti také s konceptem „práva na město“, který se poprvé objevil v šedesátých letech. Ve zkratce se dá říct, že jeho aktéři usilují o to, aby město bylo sdíleným prostorem a aby ho neovládal jen jeden dominantní pohled (a není úplně podstatné, zda jde o pohled dopravních inženýrů, developerů nebo těch, kdo chtějí město „ukázkově čisté“). Takové „uzmutí“ města podle něj není jen racionální, ale do značné míry emocionální, poháněné touhou a vášní. „Dělá to danému člověku dobře, a jak vidíme v tomto případě, může to dělat dobře i ostatním,“ říká.  

Aktivita mladého umělce podle něj ukazuje, že veřejný prostor může být zajímavým způsobem nikoli přivlastňovaný, ale spíše vyjednávaný či zpochybňovaný. „Nějaký úředník by mohl říct, že to tam nepatří. Zároveň ale vidíme, že to má vyšší přínos,“ poukazuje Lehečka na věčný rozpor. „Veřejnost“ mozaiky přijímá v tomto případě pozitivně nejspíš i proto, že vznikají výhradně na chodnících. Zeď nebo fasáda mnohem silněji implikuje soukromé vlastnictví, proto lidé street art na stěnách mnohem častěji považují za vandalství.  

Nezakázat, ale nepodporovat 

To, jak je pro úřady složité podobně nejednoznačnou aktivitu podchytit, ukazuje i postoj Pardubic, které zdobí už šest mozaik Matěje Krajíčka. Nejdřív si jej pozvala na úřad náměstkyně primátora Jiřina Klčová (ANO), která má v gesci mimo jiné kulturu a životní prostředí, protože byla z projektu nadšená. Pak ale město začalo být opatrnější. Umělce si pozvalo ještě dvakrát a ze schůzek vyplynulo, že má magistrátu hlásit, kde bude pracovat a jestli se třeba nejedná o chodník, který se chystá opravit. Domluvili se také, že nebude zasahovat do památkové rezervace.

 Jistou rozpolcenost ukazuje i vyjádření města. Lidsky je prý zastupitelům tvorba sympatická a jsou hrdí, že mladý umělec pochází z Pardubic a že právě tam i často tvoří. „Zároveň platí, že i sympatické zásahy do veřejného prostoru musí být v souladu s předpisy,“ říká mluvčí města Daniel Vodák. Bylo by podle něj nejlepší, kdyby si městský obvod Pardubice I nastavil s umělcem konkrétní pravidla a postupy, a celá věc by tak byla systematičtější. Krajíček je přitom rozhodnutý podmínky města dodržovat, jak říká, smyslem jeho projektu není, aby se s někým hádal.  

U podobných iniciativ však vždy hrozí, že je nakonec předpisy zcela pohltí. „Městské prostředí bylo vždy prolínáním formálního a neformálního. Samosprávy ale to, co funguje na hraně legality a ilegality, často chtějí mít pod kontrolou. Ve výsledku množství regulací, s nimiž si nevědí rady ani ti, kdo je mají vymáhat, komunitnímu životu spíše škodí. Příliš doslovný výklad regulí může podobné aktivity zničit,“ podotýká antropolog Lehečka.  

Krajíček se tomu, aby jeho projekt nakonec padl za oběť normám, brání i tím, že svou práci dokumentuje na Instagramu (některé z jeho videí se staly virálními), a věří v podporu veřejnosti. I když ho tedy natáčení spotů nejprve otravovalo, teď už jej bere automaticky.

Umělec je zvědavý, jak se bude mozaikám dařit přes zimu. V Ostravě začínal s pracemi v únoru a díla drží, i když na ně mezi tím napadl sníh. „Co to udělá za další rok, nevím. Udělal jsem maximum pro to, aby to vydrželo,“ říká. „Ale jestli ne, pořád je to street art – umění spojené s daným okamžikem,“ dodává. Co pro něj tedy bude zadostiučiněním? „Když si kolemjdoucí mozaiky všimnou a začnou o místě přemýšlet jinak. Chci, aby ulice byly aspoň na chvíli zábavné a krásné.“