středa 31. 1. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Je přátelství, které není zadarmo, přátelstvím? Otázka jen zdánlivě pro psychology, filozofy a literáty. Aktuálně ji musí promýšlet všichni afričtí prezidenti poté, co francouzský deník Le Monde přišel se zjištěním, že čínská vláda sice z čirého přátelství postavila v etiopském hlavním městě Addis Abeba ohromující sídlo pro Africkou unii - ale pak po dobu pěti let každou noc vysávala obsah tamních serverů pro vlastní užití.

Sídlo Africké unie (AU) je “čínský dar africkým přátelům”, postaveno bylo v roce 2012 a zgruntu čínsky. Stavba je čínská, koneckonců výtahy tu pořád mluví mandarínsky, ale především celá IT struktura byla dodána na klíč. S tím pravděpodobně nějak souvisí skutečnost, kterou v lednu letošního roku objevili místní správci sítě: v opuštěné budově mezi půlnocí a druhou ranní síť vykazovala velký datový provoz, přičemž konečnou stanicí všech těch paklů dat byly servery v Šanghaji.

Unie obratem nakoupila vlastní servery a komunikace v budově je šifrovaná. Etiopskou vládu, která ústředí politického svazku hostí, není nutné podezírat z lenivosti a nedostatku know-how, Etiopie je africkým pionýrem ve kybersledování a řízení internetového provozu, obé užívá proti domácí opozici. Informace francouzských novinářů jsou tedy opodstatněné, čínská vláda je pochopitelně označuje za absurdní a zlovolné.

Čína je v Africe velkým dárcem a investorem. Na rozdíl od západních protějšků přitom ani nepředstírá, že ji zajímá něco jiného než byznys, například lidská práva - což je u totalitárního státu pochopitelné. Byznys a vlastní zájmy, neboť i z Afriky zaznívají kritické hlasy, že za čínskou pomoc budou africké státy platit surovinami a vlastní nezávislostí.

Čínské angažmá nemá jen tvrdou podobu ve formě infrastruktury a úvěrů. Budoucí africká elita - politici, úředníci a podnikatelé - po tisících směřují do Číny za vzděláním. Špionážní aféra je tak další kapitolou v nejednoznačném příběhu sino-afrického přátelství. Zda skutečného přátelství, to se dozví až příští africká generace.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Autorka menu si tento týden povšimla, že počet lidí, kteří ji „sledují“ na Facebooku přesáhl 3000, což je skutečnost, kterou přijala s poněkud smíšenými pocity a jistou nervozitou. Nervozitou způsobenou mimo jiné faktem, že pokud nechce věnovat celý den procházení jednotlivých účtů, pak vlastně pořádně neví, kdo tito followeři jsou a jakou mají motivaci. Jednu věc ví naopak jistě: tento following není objednaný a zaplacený, což je na sociálních sítích – zdá se – poměrně rozšířená praxe.

Jak informuje americký deník The New York Times v rozsáhlém materiálu The Follower Factory, existují specializované firmy, které nabízejí na klíč desetitisíce sledujících, ale retweetů, lajků a zhlédnutí. Nejde jen o načechrání ega a novou formu sociální statusu, které může on-line popularita přinést, jde o peníze. Tzv. influenceři, tedy lidé, jimž vliv na sítích zajišťuje fakt, že je masově sledují jiní, mohou na tomto postavení vydělat pěkné peníze.

Reklama
Reklama

V některých profesích popularita na sítích zásadně ovlivňuje šanci najít práci i výši honoráře. Ale i „amatéři“ mohou vydělat – podle dat společnosti Captiv8 si člověk se stovkou tisíc followerů účtuje až dva tisíce dolarů za propagační tweet, s milionem followerů pak kolem dvaceti tisíc. Není tedy divu, že se rychle objevila nabídka služeb, které k armádě followerů dopomohou - byť to pravidla většiny sociálních sítí zakazují.

NYT jako příklad uvádějí firmu Devumi, která obstarává sledující pro více než 200 tisíc zákazníků, mezi nimiž jsou modelky, hvězdy reality TV i sportovci. Přestože šéf firmy v emailu zaslaném deníku odmítl, že by jeho společnost něco takového nabízela, toto tvrzení rozporuje hned fakt, že novináři sami jejich služeb využili - pro účet na Twitteru si nakoupili 26 tisíc followerů za 225 dolarů. A rovněž smlouvy, k nimž se dostali, ukazují jasně, jak si uživatelé vliv nakupují buď sami, nebo to za ně dělají jejich agenty či manažeři. Devumi pracuje také pro politiky a vlády. Editor čínské státní agentury zaplatil firmě za sdílení (deníkem blíže neupřesněné) zprávy vychvalující tamní režim, stejně tak poradce ekvádorského prezidenta Morena.

Podle některých odhadů je až 48 milionů účtů na Twitteru (zhruba 15 procent) „prázdných“ (firma tyto odhady rozporuje). Facebook pak loni na podzim přiznal, že počet falešných účtů je zhruba dvojnásobný, než si firma doposud myslela – zhruba 60 milionů. Firmy jako Devumi ale nevyužívají jen prázdné účty, část z odhadovaného portfolia 3,5 milionu účtů, které nabízí zákazníkům, jsou reální lidé. Komukoliv se tak může stát něco podobného jako sedmnáctileté středoškolačce z Minnesoty Rachel, která jednoho dne ke svému překvapení a zděšení zjistila, že na Twitteru přeposílá tweety kanadské realitní firmy, ghanského rádia a různých pornoserverů.

Provozovatelé platforem účty s falešnými sledujícími obvykle neruší, protože lze velmi obtížně dokázat, že majitel účtu o tom věděl, natož si je aktivně pořídil. Na velmi nejasném terénu a prudce se rozvíjejícím světem technologií je totiž pozadu i „analogové“ právo – stejně jako u tolika jiných případů.