pondělí 22. 8. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

K ústřednímu tématu americké politiky, kterého se až do listopadových prezidentských voleb nezbavíme. Donald Trump se rád ohání vlastní verzí „babišovského“ slibu o řízení země jako firmy. Ať už si myslíme o obou cokoliv, u bohatých byznysmenů nakonec dává důraz na podnikatelské schopnosti, které jim vynesly miliony, v kampani smysl.

Jenže jak zjistil deník The New York Times důkladnou analýzou všech Trumpových firem, obrázek mimořádně úspěšného byznysmena má značné trhliny. Jeho společnosti mají například dluh v celkové výši 650 milionů dolarů, což je dvakrát více, než kolik zatím veřejně přiznával. Zároveň ze zjištění vyplývá, že Trumpovo impérium pomáhali budovat finanční hráči, vůči nimž se zároveň vymezuje v kampani. Třeba jedna z kancelářských budov na Manhattanu, kterou Trump spoluvlastní, je zadlužená mimo jiné také u čínské banky Bank of China či u globální investiční společnosti Goldman Sachs.

Reklama
Reklama

Na tom by nakonec nebylo nic až tak divného, pokud by republikánský kandidát zároveň neútočil na první z nich jako na nepřátelskou vůči Americe a vůči druhé se nevymezoval proto, že zaplatila jeho demokratické konkurentce Hillary Clinton za soubor projevů.

A ještě jednu vlastnost finance republikánského prezidentského kandidáta mají (a neměly by mít). Přes důkladnou práci NYT zůstává jejich podstatná část zahalena tajemstvím.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Magazín Time se v nejnovějším čísle obsáhle věnuje situaci ve Venezuele a není to veselé čtení. „Venezuela umírá,“ hlásá titulek na obálce - a v této brutální, nicméně přesné zkratce je obsažen příběh třicetimilionové jihoamerické země, která donedávna reprezentovala zcela jinou story. Lidé, kteří dnes stojí mnohahodinové fronty na kukuřičnou mouku, ale nakonec často odejdou domů s prázdnou a sní o tom, že seženou na černém trhu šampon, totiž ještě před pár lety dostávali od státu zadarmo notebooky a pračky.

Venezuelský příběh úpadku mimo jiné ukazuje, jak se nevyplácí učinit ekonomiku a prosperitu země závislou na příjmech z jediné suroviny, byť stále tak potřebné, jakou je ropa - a byť by jí země měla tolik jako právě Venezuela (osmnáct procent ze známých světových zásob, zhruba 300 miliard barelů). Pouze padající ceny ropy ovšem za tragickou situaci země nemůžou, i když následky toho, že surovina stojí místo 140 dolarů jen pětadvacet, budou jistě zásadní.

Reklama
Reklama

Zesnulý venezuelský prezident Hugo Chávez ovšem učinil řadu kroků, které tuto závislost zvýšily a způsobily dnešní krizi. Zastropované ceny základních potravin ničily domácí producenty, což nevadilo, když se za ropné peníze dovážely z ciziny. Přesněji – vadilo, protože to vedlo k úpadku řady venezuelských firem, ale během ropné prosperity měli alespoň Venezuelané co jíst. Stovky dalších podniků pak Chávez znárodnil.

Na otázku, co bude dál, Time nenabízí jednoznačnou odpověď. Opozice sice loni získala většinu v parlamentu, její možnost něco prosadit je však soustavně omezována Ústavním soudem, který obsadil ještě Chávez. Soud tak třeba zastavil pokus propustit stovku politických vězňů, mezi nimi i opozičního lídra Leopolda Lópeze, který byl uvězněn v procesu, jejž sám žalobce označil za zmanipulovaný.

Reklama
Reklama