Hudba, která tepe současností: hledání duše ve stroji

Tři písně, které mě v roce 2016 postrčily vpřed. Ty hledá ve svém osobně laděném komentáři a vyznání pro The New Yorker publicistka Amanda Petrusich, Prochází tu vlastní zkušenosti coby učitelka hudební kritiky i autorka. „Řekni mi něco, co té hudbě nevím. Vymysli něco,“ opakuje sama sobě i studentům a stejné vzrušení z neznámého čeká i od nové hudby.

Zlomovou zkušeností pro ni bylo, když svým studentům pustila uctívané hardcore punkové průkopníky Black Flag a dočkala se hodnocení, že to je „hudba pro pupkaté taťky“. A hned dochází k závěru, že je logické, aby tato hudba zněla v roce 2016 nevzrušivě. Netepe duchem současnosti.

Tu Petrusich nachází jinde. U Maggie Rogers v písni Alaska, ve skladbě Angel, kterou natočil britský písničkář James Blake společně s Frankem Oceanem, a obzvláště u Bon Ivera v 715 – CR∑∑KS. Právě v této skladbě, která celá stojí pouze na hlase zpěváka Justina Vernona, který je manipulovaný speciálním softwarem, a mění se v cosi mechanického až groteskního, vidí dokonalé dobové napětí mezi duší a strojem. Nebo snad i hledání duše stroje…