sobota 18. 2. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Poté, co španělský fotograf a filmař Pep Bonet dokumentoval hrůzy a pozůstatky konfliktu v Sieře Leone a také epidemii AIDS, vypravil se do Botswany, aby tu nafotil příjemnější tvář Afriky.  Táhla ho sem láska k tvrdé hudbě - stejná, kvůli níž se v letech 2008 až 2015 dvorním dokumentaristou kapely Motörhead a jejího frontmana Lemmyho Kilmistera.

Našel tu totiž vitální metalovou scénu, jež se soustředí kolem kapely Overthrust, kterou vede zpívající basák (a povoláním policista) Tshomarelo Mosaka. Propadl jejímu kouzlu a specifikům a fanoušky nafotil v sérii, kterou zveřejňuje server Mother Jones.

Reklama
Reklama

„Zdejší fanoušky nezajímá barva nebo rasa. Věří, že metal lidi spojuje,“ uvádí Bonet. Charakteristické pro zdejší scénu je také to, že zde nejsou žádné obchody s módou, natož řetězce, kde by si příznivci mohli nakoupit typický metalový outfit - proto si místní „hellbangers“ vytvářejí svůj vlastní styl. Kožené bundy a kalhoty zdobí nýty, pyramidami a cvočky stejně jako řetízky a zvířecími kostmi. „Hodně se jich podobá tomu, jak jsou oblečeni na Motörhead na obalu Ace of Spades,“ všímá si Bonet.

https://www.youtube.com/watch?v=076N6Xu8fGc

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Toto zobrazení teroru se nemělo stát fotografií roku – hlasoval jsem proti. Tak se vůči rozhodnutí poroty World Press Photo vyjádřil sám její předseda Stuart Franklin, někdejší šéf agentury Magnum. Svoje důvody, v nichž na prvním místě figuruje patologická souvislost mezi utrpením a publicitou, pak logicky a přesvědčivě vysvětluje v komentáři na serveru The Guardian.

Loni 19. prosince byl turecký fotograf Burhan Özbilici už na cestě z redakce domů, když si řekl, že se přece jen zastaví na tiskové konferenci v jedné z ankarských galerií. Tato ne příliš důležitá událost se však změnila v krvavý spektákl, když zde byl před zraky médií zastřelen ruský velvyslanec v Turecku. Burhan Özbilici prokázal odvahu, rychlost, zkušenosti i cit pro kompozici a pořídil snímek, který byl před několika dny oceněn v rámci World Press Photo snímkem roku.

Reklama
Reklama

Franklin připomíná, že to je teprve potřetí v historii soutěže, co se na vítězné fotografii objevuje zabití či vražda; nejznámější je poprava v Saigonu od Eddieho Adamse z roku 1968.  „Ačkoli jsem byl pro to, aby zvítězila v kategorii zpravodajská fotografie, což se stalo, nepřál jsem si, aby se stala fotografií roku,“ píše Franklin. „Je to fotografie vraždy. Jsou tu oba, vrah i jeho oběť - a morálně je stejně problematická jako zveřejňování teroristických poprav.“

Výstava WPP postupně putuje po 45 zemích a navštíví ji zhruba 4 miliony diváků. Postavit vítěznou fotografii na takový piedestal a dopřát jí takto významnou publicitu je podle Franklina jen pozvánkou a motivací pro další a další podobně aranžované útoky. „Fotografie má tu schopnost, že dokáže sloužit lidskosti, propagovat empatii a pomoci změně. Tento snímek ale ničeho podobného nedosahuje - třebaže soucítím s rodinou oběti a těmi, kteří byli během této události zraněni.“