úterý 27. 12. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Edward Lucas je autorem týdeníku The Economist, ale svůj bilanční  komentář uveřejnil v londýnských Timesech. Je o tom, jak báječně osvobozující je skočit do vody a plavat - s občasným kaprem pod hladinou, kachním lejnem na plavkách a hlavně bez ohledu na to, že plavčík nebo plavčice nejsou v dohledu.

Lucas je členem klubu plavců, kteří se scházejí u londýnského jezera Serpentine a pravidelně se noří do jeho ledových kalných vod. Serpentine je umělá vodní plocha přímo v Hyde Parku a přilehlých Kensington Gardens. Klub má na břehu malou boudu, jež slouží jako převlékárna pro obě pohlaví, neopren není do čtyři stupně “teplé” vody zakázán, ale vzbuzuje lehké opovržení. Zasloužilý komentátor líčí třpyt zimního slunce a zbytky podzimního listí, hlavně si však pochvaluje nečekaně svobodný zážitek. “Divoké plavání” - jak nadšenci svůj koníček nazývají - je totiž výhradně na vlastní nebezpečí a úřady se rozhodly všechny zájemce s možnými úklady nehlídaného jezera obeznámit.

Reklama
Reklama

Edward Lucas
Edward Lucas • Autor: Saeima, SpeedKing/Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)

Plavci tak museli podepsat papír, který je varuje před “vážným zraněním, infarktem, infekcemi nebo utonutím”. Další lejstro obsahovalo varování před celou řadou chorob, jež mohou zaútočit z nechlorované vody, od salmonely po  strepto- či stafylokoky. “Jedná se pouze o některé hrozby, existují i jiné včetně botulismu,” stojí v dokumentu, který chrání příslušný odbor radnice před právní zodpovědností. Lucas si libuje, jaké je to osvobozující, pohybovat se v prostředí, v němž veškerá odpovědnost padá na vás, vše musíte pečlivě zvážit - a pokud chcete, můžete se klidně i utopit.

Lucas samozřejmě píše metaforický komentář. V naší zregulované době to může být nečekaně magický zážitek, ač by vlastně měl být úplně samozřejmý. Lucas líčí, jak se mu po vstupu do klubu rychle začalo plavání v běžném klimatizovaném bazénu zdát nesnesitelné. Uspávající teplá voda, která chutná jako medicína. Systém zákazů a pravidel, který ráchání ve vodě bere všechnu radost. Žádný volný prostor.

Lucas na příkladu “divokého” plavání v přírodě líčí, jak se stále častěji bojíme rizika a žádáme bezpečí. V Británii to dospělo tak daleko, že Královská společnost pro záchranu životů rozmístila na břehy nehlídaných vodních ploch nápisy “Nevstupujte do vody, nemusíte se z ní už dostat”.  Svobodomyslný Lucas je z toho evidentně otrávený. “Měli bychom podporovat pravý opak: Vlezte dovnitř, nevíte, o co přicházíte. Procvičíte si nejen svaly, ale také svobodu a odpovědnost, kterou měli naši předkové za samozřejmou. Využívejte ji, nebo o ni přijdete.”

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Annus horribilis 2016 se naštěstí chýlí k závěru - a již to je zřejmě pro některé renomované žurnalisty dostatečnou záminkou, aby neztráceli naději. Všechno jednou musí dojít svého konce a někdy to není na škodu.

Britský The Economist tak ve svém posledním letošním hlavním komentáři vlévá naději do žil těm, kteří - podobně jako jeho tvůrci - věří v “otevřenou ekonomiku a otevřenou společnost, v níž je podporován volný pohyb zboží, kapitálu, lidí a myšlenek, a kde jsou základní lidské svobody chráněny před zvůlí státní moci vládou zákona”. Pro ně byl končící rok rokem tvrdé kritiky a série proher, ať už jde o Brexit či výhru Donalda Trumpa, ale také o širokou podporu neliberálním demokraciím v Maďarsku nebo Polsku nebo o tragédii Sýrie “ponechané napospas svému utrpení”. Liberálové z Economistu zkrátka na rok, kdy se “slovo globalizace stalo nadávkou a kvetl nacionalismus, či dokonce autoritářství”, nebudou vzpomínat s nostalgií.

Reklama
Reklama

Anebo vlastně možná budou. Britští kolegové totiž mají pocit, že liberalismus uvadl v důsledku vlastních úspěchů a z nich pramenící intelektuální otylosti - a že pořádné nakopnutí do zadnice mu může být jen ku prospěchu. “Hořká sklizeň roku 2016 náhle nezničila přesvědčení liberalismu, že je nejlepší cestou k dosažení lidské důstojnosti a zajištění prosperity a spravedlnosti. Liberálové by se novému střetu myšlenek neměli vyhýbat, naopak, měli by z něj mít radost,” mnou si ruce komentátoři v londýnské redakci, zřejmě se skleničkou proseca v ruce.

The Economist
The Economist • Autor: Respekt

Kde se tedy stala chyba? Po konci studené války se nedostávalo zdravé konkurence. Úspěšní si namlouvali, že žijí v čistě meritokratické společnosti, experti žasli nad vlastní prozřetelností. Místo sporu idejí nastoupil konsensus odborníků a s ním přidušení kreativity a „divokosti“. Jenže právě spory a střety dávají liberálnímu systému život.

A pak je tu chyba číslo dvě, možná vážnější a hrozivější: ztráta víry v pokrok. “Liberálové věří, že změny jsou vítány, protože celkově vzato jsou ku prospěchu,” píše The Economist a doplňuje to oblíbenou argumentací, že obecně, v globálu, s výjimkou míst, jako je právě Sýrie, se většině lidí nikdy nevedlo tak dobře jako dnes. Na toto téma existuje i řada pojednání, od klasické knihy Matta Ridleyho Racionální optimista  po novější verzi téhož z pera Johana Norberga s názvem Progress. Ten Reasons to Look Forward to the Future.

Problém je samozřejmě v tom, že především lidé na Západě to tak nevidí. Většina úspěchů posledních desetiletí se odehrávala v jiných koutech planety nebo alespoň v jiných čtvrtích jejich vlastních měst - tam, kde se k sobě sesedá dnešní výkvět společnosti a nechává za sebou většinu ostatních.

Liberalismus se neobejde bez odpovědí pro tyto zástupy západních pesimistů. Hledal je i v minulosti: v 19. století přišel se všeobecným vzděláním, právy pracujících či programem veřejných prací. Později přišlo na řadu všeobecné volební právo, systémy zdravotní péče, záchytné sociální sítě. Po 2. světové válce pak Spojené státy využily své moci a vybudovali globální liberální systém. The Economist tvrdí, že podobné smělé vize jsou zapotřebí i dnes, i když se v tuto chvíli zdá, že jich zbytnělé západní elity nejsou schopny.

Představuje si třeba převedení části státní moci na městské samosprávy, experimentální systémy lokální demokracie využívající moderních technologií, radikální reformy propletených (a zkorumpovaných) daňových systémů, zásadní proměnu vzdělávacích systémů, v nichž se z ústavů vyššího vzdělávání stávají instituce, do nichž se lidé opakovaně v průběhu života vrací, aby mohli odstartovat nové profesní dráhy v proměnlivém světě: “Mnohé možnosti si ještě neumíme ani představit, ale liberální systém, v němž nachází plné vyjádření kreativní schopnosti jednotlivců, je dokáže uchopit lépe než cokoliv jiného."

The Economist v každém případě zůstává optimistický a věří v samotný princip svého pohledu na svět. “Nikdy nepodceňujte schopnost liberalismu proměnit a obrodit sebe sama… Naším úkolem je osedlat přirozený neklid a zároveň bránit toleranci a otevřenost, jež jsou základními kameny slušného liberálního světa.“

Reklama
Reklama