Bohatí pláčou víc než obyvatelé třetího světa

Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk, kterého vynesly k moci masové protesty v kyjevských ulicích, v neděli večer rezignoval. Křehkou koalici vydržel kormidlovat dva složité roky, během nichž se ovšem jeho obliba mezi lidmi postupně propadla až na dno.

„Touha vyměnit jednoho člověka politiky oslepila a paralyzovala jejich vůli ke  skutečné změně,“ prohlásil v televizním vystoupení Jaceňuk. Rezignaci předá v úterý parlamentu, který jmenuje nového premiéra. Má se jím stát předseda sněmovny Volodymyr Hrojsman, nominovaný stranou prezidenta Petra Porošenka.

Pro připomenutí: ukrajinský Majdan měl dva vítěze. Ekonom Jaceňuk byl jedním z nich, tím druhým byl právě oligarcha a majitel čokoládoven Roshen Petro Porošenko, který se stal prezidentem. Jejich dvě strany navigovaly čtyřicetimilionovou zemi skrz nebezpečné vody: snažily se dostat zemi z ekonomické recese, zatímco jim Rusové na jihu anektovali Krym a na východě země hořela občanská válka. K Jaceňukově vládě se upíraly velké naděje veřejnosti, které však brzy vystřídala skepse a nakonec kocovina: během dvou let ekonomika země se propadla nejdříve o šest, vloni pak o celých deset procent.

Pokud parlament Hrojsmanovou vládu schválí, Ukrajina tím zvýší šanci na získání záchranné půjčky ve výši 1,7 miliardy dolarů, kterou Mezinárodní měnový fond blokuje od loňského podzimu. Ve vládě vedené Hrojsmanem by měl být mít křeslo i bývalý slovenský ministr financí Ivan Mikloš.

Ten proslul jako ekonomický reformátor, který na Slovensku nastoupil a začal „řezat“ po období vlády Vladimira Mečiara. Po jeho tvrdých reformách daní a sociálních dávek Slovensko získalo přezdívku tatranský tygr. Zřejmě kvůli těmto zkušenostem si ho najali v Kyjevě. Mikloš už pro ukrajinskou vládu pracoval, radil ministryni financí Natalii Jareškové. Byl jedním z několika poradců z ciziny, kteří měli Ukrajinu „pozápadnit“. Aby se ovšem mohl stát ministrem, musel by přijmout ukrajinské občanství a zbavit se slovenského.

Evropská unie mezitím Ukrajince uklidnila, že je stále odhodlána zrušit jim víza pro cestování do EU, pokud se na tom shodne kvalifikovaná většina členských států. A to i navzdory referendu, ve kterém minulý týden Nizozemci asociační dohodu s Ukrajinou odmítli. Brusel to udělá proto, že to už Kyjevu slíbil, řekl agentuře Reuters nejmenovaný zdroj. Bude zajímavé sledovat, co na to řeknou Nizozemci a zda se nezačnou pořádat referenda v jiných evropských zemích.

Minulý týden při vyhlašování literárních cen Magnesia Litera se moderátor Jiří Havelka opřel do české vlády za lokajství čínské delegaci během návštěvy prezidenta Si Ťin-pchinga. Když na jeviště přišel ministr kultury Daniel Herman, Havelka ocenil jeho odvahu, že jako jediný člen vlády řekl, že poklonkovat před cizí státní návštěvou je trapné.

https://www.youtube.com/watch?v=wX1MOqD4S6c

Nečekaně politický podtext měla i další show – sobotní vyhlášení hudebních cen Anděl v České televizi. Udílení cen se změnilo v protest pro prezidentu Milošovi Zemanovi. Vše začala Lenka Dusilová, která po skončení své písničky do mikrofonu řekla: „Mám na srdci pár slov. Je to důležitý. Nesouhlasíme s tím, že se prezident naší země ve svém úřadu chová nedůstojně a i naším jménem podlézá režimu popírajícímu svobodu a demokracii. Jestli se to nelíbí ani vám, prosím, nebojte se dát najevo svůj názor. Děkujeme,” prohlásila v přímém přenosu.

Mikrofon si poté vzala zpěvačka roku Klára Vytisková a řekla: „Souhlasím s Lenkou!“ Další byl David Koller když přebíral cenu za album roku: „Já bych byl rád, kdyby se naše vláda o nás postarala a netahala nás na východ za těma lidma, který to evidentně dělají - je to pan Babiš nebo pan Klaus, nebo dokonce soudruh Zeman.“

Na Dusilovou a Kollera záhy reagoval Zemanův mluvčí. „Angažovaní umělci. 1948, 1977 a teď 2016. Třeba opět uspořádají seanci v Národním divadle a budou podepisovat prezenční listinu,“ napsal podle Blesku.cz. Jeho slova vyvolala řadu reakcí politiků – od předsedy ODS Petra Fialy přes Jiřího Pospíšila (TOP 09) po Pavla Teličku (ANO). Ovčáček však trvá na svém. „Tím, že se zmínění politici takto bijí za Davida Kollera a Lenku Dusilovou, jen potvrdili přesnost mé reakce. Prohlásit v roce 2016 v přímém přenosu České televize antizemanovské floskule je stejně odvážné, jako prohlásit v roce 1977 v přímém přenosu Československé televize, že nepodporujete renegáty,“ vzkázal po Blesku. Ještě agresivnější byli někteří Zemanovi fanoušci ve svých příspěvcích na facebookové zdi Lenky Dusilové.

Každopádně bylo osvěžující vidět, když se děje to, co je na „západních cenách“ běžné. Tedy že na ceremoniály vstupují současné události. Byť tomu pak Koller dodal trochu nechtěného humoru, když v rozhovoru řekl, že kytary, na které v kapele hrají, přišly z USA. A řečnicky se zeptal, co dobrého kdy přišlo z Ruska. Odpověď by mohla znít Dostojevského romány, Šostakovičovy skladby, Tarkovského filmy - abychom se inspirovali Monty Pythony.

Bohatí obyvatelé vyspělých zemí pláčou víc než lidé žijící ve třetím světě, tvrdí Matthew Sweet ve svém eseji nazvaném Luxus slz, který sepsal pro web časopisu Economist. Sweet se zabývá historií studia emocí od Darwina po současnost a dochází k překvapivým zjištěním. Cituje mimo jiné výzkum týmu holandských vědců vedených Adem Vingerhoetsem z roku 2011, který srovnával data ze 37 různých zemí. „Lidé žijící v bohatších, demokratických, extrovertních a individualistických zemích uvádějí častější pláč,“ píše se ve studii. Ačkoli lidé v zemích postižených válkou, hladomorem či zemětřesením mají větší důvod k depresi a smutku, bohatší společenství roní více slz.

Na slzy bychom se podle autora měli dívat jako na projev středně silného žalu a snesitelné negativní emoce. Když přijdeme o někoho blízkého, můžeme být tak traumatizováni a šokováni, že nejsme pláče schopni - neboli když procházíme extrémním utrpením, není čas na slzy.

Sweet ve svém textu hojně cituje Thomase Dixona, který vede londýnské Centrum pro studium emocí. Dixon říká, že je potřeba přehodnotit Darwinovu ideu, že pláč je projevem primitivnosti. Dixon argumentuje, že je to odedávna naopak privilegium sofistikovaných a kultivovaných. „Slza je intelektuální věc,“ napsal básník 18. století William Blake a Dixon si tuto tezi vzal jako východisko.

Všímá si tak sofistikovaných situací, kdy je potřeba emocemi pláč navodit . Jedním z příkladů jsou pro něj politici ronící slzy během projevů, aby dosáhli většího účinku na posluchače a voliče. Při projevu o omezení zbraní plakal i Barack Obama, což jeho kritici označili za kalkul. Jinými slovy, pláč je pro autora projevem emoce, kterou jsme schopni si i navodit; a to si můžeme dovolit mnohem víc v bohatém než chudém světě.

Nejvíce pláčou australští a američtí muži, naopak Nigerijci, Bulhaři a Malajci nejméně. Ženy ve Švédsku pak přeplakaly Ghaňanky i Nepálky. Důkazy také potvrdily, že navzdory stereotypům lidé ve studenějších částech zeměkoule pláčou více než v teplých. „Každopádně slzy nejsou projevem primitivismu, jak si myslel Darwin. Nejsou ani indikátorem neštěstí. Místo toho, aby byl pláče zvykem těch v nouzi, pláč je privilegiem bohatých společenství,“ píše Matthew.

Neuvěřitelný příběh anglického fotbalového týmu Leicester City pokračuje a je měli by ho sledovat i ti, kteří se o fotbal nezajímají. Tým, který se do první ligy prodral teprve před dvěma lety a jen tak tak z ní loni nevypadl, letos poráží hvězdné mančafty jako Arsenal, Manchester United nebo Chelsea a se sedmibodovým náskokem vede první ligu.

Jak toho dosáhl dříve spíše průměrný klub z provinčního Leicesteru, který je v Česku znám spíše jako rodiště literárního outsidera Adriana Molea? To rozebral Janan Ganesh na stránkách Financial Times. Fotbalový tým Leicester City je podle něho inspirující metaforou, jak uspět v současném světě. Ganesh v článku vyzdvihuje způsob trénování, skautování hráčů i reflexi zápasů, jež využívá současné technologie. Každý hráč týmu dostane vždy po zápase tablet s herními videozáznamy, které začínají vždy deset vteřin předtím, než se dotkl míče a končí deset vteřin poté, co ho odkopli.

„Zahraniční majitel, zahraniční trenér, mezinárodní tým hráčů, trénink pojatý jako laboratoř. Místo toho, aby bojoval s moderním světem, Leicester je moderním světem. Nebraňte se změně, učí nás tento tým, absorbujte a ovládněte ji. Není to jen lekce pro ostatní fotbalové kluby, ale také pro jiná provinční města, která se snaží uspět v globalizovaném světě, nebo jednotlivce, kteří hledají cestu v nejistém světě,“ píše Ganesh.

Shaheryar Malik se rozhodl neobyčejným a spektakulárním způsobem zbavit svých knih - rozmístil je ve sloupcích po Manhattanu. „Proč to udělal?” ptá se ho list The Guardian. Všechno prý začalo asi před rokem, když se tento „umělecký ředitel původem z Londýna“ procházel po Brooklynském mostě a ucítil obrovskou potřebu udělat si selfie. “Ale pak jsem se zastavil a zamyslel: místo snímku, který někdo pořídil už asi milionkrát, zkusím sdílet něco jiného.”

A tak začal po městě rozmisťovat stohy knih od návodů na zahrádkaření po historická díla o Třetí říši. Kromě Brooklynského mostu v parku High Line, Central Parku nebo na nástupišti podzemky.  “Kniha vámi pohne, pohladí vás, nebo taky naštve. Tak proč se netransformovat do tohohle jiného světa?” vysvětluje Malik nápad. knihy prostě postavil, vyfotil a odešel. Jen uvnitř nechal mejlovou adresu, aby se mu lidé mohli ozvat. A dostal kolem stovky ohlasů nejen z Ameriky. Jedna Holanďanka mu napsala, že od té doby nechává přečtené knihy ve vlacích.

List Malikovi vstřícně naslouchal a poctivě zapisoval všechno včetně poněkud podivného tvrzení, že nechtěl po svém „anonymním“ uměleckém činu zanechat žádnou digitální stopu, takže každý sloupec knih jen vyfotil a snímek dal na internet. Diskuse pod článkem ovšem tak vstřícná nebyla a změnila se v kritiku mileniálů a hipsterské kultury. „Myslí si, že dělají něco pro druhé lidi, ale přitom to dělají jen pro sebe, své ego a pocity,“ shrnula její podstatu uživatelka MrsBitch.

Video: Režiséři Dorota Kobiela a Hugh Welchman chystají animovaný film, jaký ještě nikdo nenatočil. Film Loving Vincent  bude vyprávět životní příběh malíře Vincenta Van Gogha skrze jeho „rozanimované“ olejomalby. Na rozhýbání děl tvůrci zaměstnali přes 100 výtvarníků. Film má být hotový na konci roku, nyní už koluje internetem trailer, který vzbuzuje velká očekávání. Byť zatím není jasné, jaký bude mít film příběh - stejně jako jsou obestřeny tajemstvím části malířova života, který podle některých spáchal sebevraždu, podle jiných zemřel násilnou smrtí.

Kulturní tip: Nouzový východ. ČT2 11.4.2016  23:50.