Naše země není zdaleka tak postižená chudobou, jak jsme si zvykli říkat

Chudoba v Česku není jen tématem voleb, zvedl ji i Eurostat. Svým měřením nás zařadil k zemím s relativně nejmenšími problémy s chudobou v Evropě. Po propadu české životní úrovně v posledních letech to vyvolává pochybnosti, zda unijní statistici měří chudobu metodologicky správně. A také pocit, že právě ve srovnání s bohatšími zeměmi EU je naše chudoba hlubší a „chudobnější“. Statistická diskuse je namístě. Dovolím si ale tvrdit, že nevystihuje podstatu problému ani směr, kterým užitečnou diskusi vést. 

Začnu odkazem na polovinu devadesátých let, kdy jsme nedokázali sami „změřit“ ani rozsah sociálního vyloučení, protože jsme si tuto nejnižší úroveň chudoby, pod kterou leží již jen bezdomovectví, ani nechtěli připustit. Mimo jiné proto, abychom ji nemuseli moc řešit. Transformace politicky mířila opačným směrem, na akceleraci prosperity.

Neochota řešit souvisela s tím, že se jednalo zejména o romskou populaci. Její chudoba byla vnímána jako projev etnicity, „cikánství“.  

Akademická obec dokonce tvrdila, že taková chudoba ani měřit nejde. Státní správa tomu ráda věřila. Teprve EU, do které jsme se chystali, jasně upozornila: pokud budete na řešení používat evropské peníze, musíte znát rozsah věci. Vláda, respektive ministerstvo práce a sociálních věcí – a patří mu za to kredit –, vypsala tendr, který moje společnost GAC vyhrála i díky tomu, že jsme nabídli, jak vyloučení měřit. Změřili jsme a našli přes 330 vyloučených lokalit s více než 80 tisíci obyvateli. Navržená metodika se později stala určitým základem postupu Evropské komise i v jiných zemích.