Být v zamčené hospodě plné hajlujících neonacistů byl strašidelný zážitek

Pár kroků od pražské stanice metra Vltavská je betonový podchod, šedé, nevýrazné místo, ale Radku Wollmannovi se tu pokaždé vybaví dvacet let stará vzpomínka: brutálně ho tady zmlátila skupina neonacistů a fotbalových chuligánů. „Až zpětně mi došlo, že jsem tu mohl skončit,“ říká svalnatý krátkovlasý muž v mikině s kapucí a rukama pokrytýma tetováním. 

Nešlo o náhodné přepadení. Tehdy šestadvacetiletý muž byl v té době známou postavou tuzemské anarchistické scény, přesněji řečeno její radikálnější části zvané Antifa, která se nebála fyzické konfrontace s druhou stranou. Aby byl na podobné střety připravený, trénoval kickbox a v onen večer roku 2004 se zrovna vracel z tréninku. Na Vltavské ho ale čekala přesila, proti níž neměl šanci. Když vstoupil do podchodu, odřízli mu útočníci obě ústupové cesty. „Křičeli anti Antifa a začali mě mlátit dřevěnými tyčemi. Šel jsem k zemi a ztratil vědomí,“ popisuje. 

Dávné přepadení podrobně líčí ve své knize Krev Kruh Černá, za niž byl letos nominován na cenu Magnesia Litera. V drsných memoárech se antifašista, bývalý squatter a dnes pracovník kulturního centra ohlíží za svým životem od dospívání v polovině devadesátých let až do dneška, kdy mu bude padesát a je otcem čtyř dětí. Popsaná scéna patří do ústřední části knihy z přelomu tisíciletí, kdy se Wollmann spolu s dalšími členy Antify snažil aktivně bránit neonacistickým pochodům ulicemi českých měst a účastnil se rvaček, při nichž rány tyčí či boxerem nejen dostával, ale i rozdával. „Během vteřin se na ně sesypeme ze všech stran, každý si chytá toho svého, kterému dneska rozpárá ksicht,“ popisuje jednu noční akci. 

Jeho osobní zpověď nabízí vtahující pohled na nedávnou minulost i vzácný pohled do zákulisí jinak velmi uzavřených subkultur. Nekompromisnost, s níž se vypravěč bije s neonacisty, zároveň vyvolává otázky ohledně oprávněnosti násilí – byť ve jménu sebelepších ideálů. „Když to dnes někomu popisuju, zní to, jako že jsme šli konfliktům naproti. Ale pokud jste jen chodili na punkové koncerty nebo do squatů, neonacisti na vás útočili a vy jste měli na výběr: Buďto utíkat, anebo se tomu postavit,“ říká Wollmann s tím, že kniha je i způsobem, jak se ke svým „démonům“ vrátit a vyrovnat se s nimi.