Ať žije monopol!
Úřad mající v popisu práce boj proti neférovému chování firem (včetně těch státních) se třese v základech. Po několika řadových odbornících opouštějí antimonopolní úřad místopředseda Robert Neruda a také šéfka energetického a mezinárodního odboru. Tedy celé širší vedení úřadu. Co se vlastně stalo?
Před rokem jmenovaný předseda ÚOHS Petr Rafaj (ČSSD) říká, že je to obyčejné osobní rozhodnutí a vše je v pořádku. Tak snadné to ale není. Antimonopolní úřad je dnes klíčovou institucí, navíc dlouhodobě vystavenou politickým tlakům. Žádné podobné otřesy se na ÚOHS nedějí „jen tak“. Jako vysvětlení těch aktuálních koluje mezi novináři Rafajovo zbavování se kritiků. A je tu i zkazka, že místopředseda Neruda navrhl těsně před odchodem „protikorupční plán“, který byl Rafajem odmítnut. Rafaj údajně natolik pískal podle not politiků (přejících si například nulové kontroly při různých veřejných zakázkách), že už to podřízení nemohli vydržet.
Může to tak být. Jedno vysvětlení se zdá ale ještě pravděpodobnější. Jde o prozrazení nedávné kontroly Evropské komise v ČEZ a další energetické firmě EPH. Informace o plánované bruselské kontrole neměl (kromě samotných bruselských úředníků) nikdo jiný než Rafaj a právě nejužší vedení jeho úřadu. A je velmi pravděpodobné, že právě někdo z nich předal Martinu Romanovi a spol. varování.
Něco podobného se v EU ještě nikdy nestalo. Antimonopolních kontrol na podobně vysoké úrovni, jako byla ta v ČEZ, se odehrává skutečně málo, řádově jedna za rok v celé EU, a Brusel jim přikládá velkou váhu. Jejich prozrazení národním antimonopolním úřadem bylo až do loňského listopadu něco nepředstavitelného. Kdo tedy dnes z ÚOHS ve skutečnosti odchází? Ti, kdo ČEZu kontrolu prozradili, nebo ti, kterým se tahle „malá domů“ nelíbila?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
