24 poslaneckých figurín VV
Komu patří dvacet čtyři mandátů, kterými ve sněmovně operují Věci veřejné? Stranickým lídrům? Sponzorům? Nebo každému jednomu poslanci zvlášť? Jak známo, Věci veřejné zavedly bezprecedentní pokutu pro „netýmovou hru“. Kdokoli bude hlasovat či jen veřejně hovořit v rozporu s oficiálním názorem strany, zaplatí pokutu 7 milionů.
Účinná zbraň proti přeběhlictví? Možná. Ale zcela nepřijatelná. Otázku poslaneckého mandátu mají Češi už dávno vyřešenou. Spory související s loajalitou poslanců se vedou odjakživa a „diktát strany“ nikdy nezvítězil. Určující verdikt tu leží už od první republiky. Ve svém zásadním díle Budování státu jej popisuje i novinářský fenomén Ferdinand Peroutka a výsledek pře byl už tehdy nesporný: poslanecký mandát patří jednotlivci.
Z tohoto principu dnes vychází i česká ústava, smysluplnost pravidla naplno ztělesňuje fenomén letošních voleb – kroužkování. Za pravdu jednotlivci by dal zřejmě i případný spor „rebelujícího véčkaře“ se stranou u Ústavního soudu. Rizika téhle hry jsou totiž jasná – namísto „věrnosti programovým ideálům“ zplodí zlaté pravidlo autoritářskou hlasovací mašinerii bossů, jimž si nikdo nedovolí oponovat.
Doufejme, že k něčemu podobnému nedojde. Je na poslancích Věcí veřejných (často nadějných inteligentních lidech), ale i řadových členech strany, aby se v této otázce začali angažovat a nebezpečné pravidlo zrušili. Obrázky loutkového poslaneckého klubu, kde ve finále stačí jediný člověk k obsluze X hlasovacích zařízení ve sněmovně, nám už dnes zprostředkovává ruská Státní duma. A není o co stát.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
