Svoboda tisku: prožít, nebo přebírat

Dva velké mediální skandály minulého týdne, tedy okázalý zásah vojenské policie v televizi i Kalouskovo lhaní a zastrašování šéfredaktorů, ponoukají k úvaze na téma, do jaké míry si musíme znovu prožít či vybojovat to, o čem si část z nás myslela, že už to je zažitý princip.

Podobně jako v technologiích, tak i v právu a politické kultuře existují dvě možnosti, jak přistupovat k pokroku. Buď budu donekonečna čekat, než vymyslím nějaké svoje vlastní kolo, nebo kolo vymyšlené jinde přeberu jako užitečný technologický a civilizační vývoj.

Podobně se po staletí šíří (exportují a importují) právní a společenské normy i relativně nové právní a společenské vynálezy. Takto jsme přebrali například vynález ústavy, princip oddělení mocí, vládu práva nebo Ústavní soud. Z doby relativně nedávné (tedy ze 70. a 80. let) jsme z vyspělého světa převzali moderní ideu na politice nezávislé centrální banky.

Po padesáti letech totality jsme – podobně, a to zdánlivě snadno – převzali základní normy, ve kterých je zakotvena ve vyspělém západním světě svoboda tisku a politického projevu, a celou síť principů, vyvažování a rovnováh, které s tím souvisejí.

Přebírali jsme úplně, protože v našem kontextu – a K. H. Borovský, Ferdinand Peroutka či Karel Čapek odpustí – nebylo příliš na co navazovat: i za té první republiky, kdy jsme byli evropskou výkladní skříní demokracie, existovala cenzura a tisk byl pod kontrolou partajních sekretariátů. Principy svobodné žurnalistiky jsme přebírali především z USA, na počátku 90. let existovalo v Praze například Centrum nezávislé žurnalistiky, kam jsme leckdo chodili pro rozumy a kde jsme studovali přelomové případy historie svobodné žurnalistiky.

Na paralely a souvislosti kauz z minulého týdne s historií upozorňuje ve výborném textu Daniel Anýž.

Rychlé osvojení a převzetí západních norem svobodné žurnalistiky se však ukázalo být iluzí úzké vrstvy elit. Zdá se, že spoustu věcí si budeme muset prožít (vysvětlit, osvojit, uhájit a dobýt) od začátku.

Přitom bystrá a inteligentní společnost nemusí vše znovu prožívat, stačí když si osvojuje a přebírá osvědčené, prožité a vynalezené. Šetří se tím čas, energie a náklady. Aféra Spiegel se odehrála v roce 1962 a od té doby se má v západním světě za to, že obsazování redakcí armádou se nedělá. Aféra Pentagon Papers se zase odehrála za vietnamské války (všimněme si, že my v žádné válce nejsme) a také významným způsobem vytyčila hřiště. Tyto zkušenosti lze převzít jako vynález kola, nebo si je vynaleznout znovu sám. Stejně tak se obecně ve světě ví, že demokratický politik (a už vůbec ne mocný ministr financí) nemůže veřejně lhát a mluvit s šéfredaktory tak, že se to blíží vyhrožování. Kdo však ve škole nedává pozor, musí si na to přijít sám, což ale trvá zbytečně dlouho a bolí to. Koneckonců, Češi mají v hledání vlastních cest tradici: lepší Křižíkova oblouková lampa než Edisonova žárovka apod.!

Má to ale i své výhody. Když si to znovu od začátku prožijeme a vydobudeme, dostane se nám to možná více pod kůži. Američané také dobře vědí, že prostor svobody je třeba nepřetržitě hájit.

Je ale otázka, zda to „prožívání“ a hájení prostoru svobody je to, co se tady bude nyní dít. Amerika má výhodu precedentního práva. Zákony (ochrana zdroje a utajování informací) jsou totiž v jistém konfliktu vždy a všude a vyhrocené spory čas od času musí vyřešit soud.

Jaké bude ponaučení z nových kauz? Podle ministra Vondry byl zásah v televizi pouze neadekvátní (tedy věcně správný – pozn. autora): o žádné rezignaci však ministr neuvažuje, ale nikdo ho k ní ani netlačí. Ministr Kalousek dál bude svoje lhaní nazývat užitečnou mystifikací a redaktoři možná nepochopí, že „jádro pudla“ spočívá v tom, že frekventovaně klábosí s bodrým ministrem financí po telefonu, místo aby si od něj drželi distanc. Uvědomuje si tato společnost, že během jednoho týdne je toho zastrašování novinářů docela hodně a že je třeba se účinně a dramaticky bránit? Mám o tom jistou pochybnost.