Kostlivci bez skříně

Může to být překvapivé, že ani více než třicet pět let po Listopadu 1989 některé obory nezpracovaly svou historii. Sloveso zpracovat se tu přitom dá chápat v obou významech: ve významu standardní historiografické publikace, která shrnuje dějiny oboru, ale i ve významu vyrovnání se s historií. Je to i případ psychiatrie, disciplíny, kde by rozhodně bylo o čem psát. Obrazně řečeno, psychiatrie má své kostlivce, ale zatím na ně ani nemá skříň. 

V polistopadové době psychiatrie vzpomínala hlavně ústy svých aktérů. Zvláštní figurou českého veřejného prostoru přitom je tzv. píšící psychiatr, typicky showman a popularizátor s literárními ambicemi. Lidé jako Miroslav Plzák, Jan Cimický nebo Cyril Höschl obraz domácí psychiatrie utvářeli už před rokem 1989 a plynule v tom poté pokračovali.

Společné měli i to, že za normalizace spolupracovali s StB. A právě tato vrstva zajímá Miroslava Vodrážku, hudebníka, filozofa a badatele z Ústavu pro studium totalitních režimů. Svůj dlouholetý výzkum v dané oblasti čerstvě shrnul v obsáhlé monografii Systémově zneužitá a zneužívající československá psychiatrie v soft sovětském stylu (1948–1989).

Citlivé informace