Mýtus jarní únavy 

Jaké máme dnes téma? Ještě jedno kafe a určitě si vzpomenu, mlha v mozku se rozplyne. Zatím tupě zírám do monitoru. Špatně jsem spal. Otravné slunce pálí. Přijede tchyně a pozdviženým obočím zhodnotí jarní úklid. To nesnesitelné jaro!

Aha, to téma: jarní únava. Z hlediska vědy její výskyt dává smysl. Dny se rychle prodlužují, tělo je zmatené. Vyčerpané zimním nedostatkem vitaminů, nezvyklé na fyzickou námahu na čerstvém vzduchu, zaskočené venkovním kvasem a kvetením propadá nekonečnému pocitu únavy a zmaru. Spolu s robotem Marvinem ze Stopařova průvodce by se chtělo říci: „Život. Nenávidím ho, nebo ho ignoruji. Nemůžete ho mít rádi.“

Jenže neměl jsem dnes psát o tom, že je to jinak...? Studie, byla to nějaká studie. Kam jsem ji jenom uložil? Ovšem, tady. Teď se do ní začíst. Jenže věty nedávají smysl, slova se pletou, argumenty bloudí jako sluncem zaskočení měšťané v jarním parku.

O půl dne a tři kávy později: Aha! Vědci z několika švýcarských univerzit už měli dost každoročních březnových telefonátů novinářů, jak je to s jarní únavou, a chtěli jim konečně nabídnout nějaká experimentálně podložená fakta. Po dva roky nechali stovky dobrovolníků v on-line dotazníku a v šestitýdenních intervalech hodnotit míru své unavenosti, ospalosti a kvalitu spánku během uplynulého měsíce. Ukázalo se, že jaro v krajině roční únavy nijak nevyčnívá.