Juncker je spíš použitý matador než federalista

Mohou za současný stav Evropské unie po evropských volbách eurofederalisté, europopulisté, či euroskeptici? Jiří Přibáň napsal minulý týden do Lidových novin článek s názvem Evropští náměsíčníci reagující na volbu Jeana C. Junckera do čela Evropské komise. Za mnohé formulace v textu by se nemusel stydět ani vrchní český euroskeptik Václav Klaus. Přibáň například praví, že „největší riziko pro Evropu paradoxně nepředstavují protievropští populisté, ale eurofederalisté, kteří již více než čtvrtstoletí usilují o vybudování evropského státu, který by imitoval procesy fungující na národní úrovni.“

Autor dále rozvádí. „Současná snaha eurofederalistů učinit z Evropského parlamentu politický orgán, který by fungoval jako parlamenty členských zemí, představuje experiment, jakého je schopen jen člověk tíhnoucí k abstrakci a ignorující zcela konkrétní otázky." Juncker podle Přibáně představuje politiku škrtů a úspor, která „obětovala celou generaci na jihu Evropy destruktivním účinkům eurozóny“.

Text odráží zmatení pojmů, které je v rámci evropského diskurzu běžné, tudíž nic osobního proti panu Přibáňovi. V Británii – kde především Přibáň působí (a tamějším mainstreamovým chápáním Evropy je nasáklý) – se sice mluví anglicky (podobně je angličtina politická lingua franca na kontinentu), ale politicky a politologicky se často mluví úplně jiným jazykem než na tzv. kontinentu.

Zaprvé se zastavme u toho, zda Juncker sám představuje eurofederalistu. Podstatou federalismu není posilování centralismu (nebo pouze centralismus). Federalismus podobně jako konstitucionalismus amerického typu stojí na myšlence disproporční ochrany slabších entit, na „checks and balances“ (pojistkách a rovnováhách), na dvoukomorovém systému, na vnitřní konkurenci. Těžko si ale také představit federální stát, který nemá alespoň minimální společnou daň, společný dluhopis a alespoň zárodečné ministerstvo financí.

Junckera lze jistě považovat za poněkud vyžilého a použitého matadora evropské politiky, který stál u všeho od Maastrichtu po nepovedené a vleklé improvizace na záchranu eurozóny. Můžeme legitimně diskutovat o tom, zda je Juncker dobrou volbou; ale něco jiného je výběr Junckera osobně a něco úplně jiného je právo Evropského parlamentu tento výběr učinit.

Juncker se podle mého soudu nikdy neprojevoval jako výrazný federalista s několika výjimkami. Zaprvé se před čtyřmi lety pokoušel spolu s italským ministrem financí G. Tremontim navrhnout myšlenku společných evropských solidárních eurodluhopisů. Tento návrh však kromě ekonomů, publicistů a politologů bohužel politiky vůbec nezaujal.

Protože je Juncker představitel nejmenšího členského státu eurozóny, je asi logické, že je trochu federalistou – asi tak jako je jím každý Lucemburčan, protože EU a především eurozóna garantují maličkému Lucembursku postavení a vliv, které by bez společných struktur nikdy nemělo.

A nakonec je asi Juncker federalistou, protože stál u zrodu měnové unie. A v čele tzv. eurosystému stojí shodou okolností Evropská centrální banka, která je jedinou evropskou institucí (shodou okolností ekonomicky nejmocnější v EU) vystavěnou na čistě federálním a dvoukomorovém principu.

V jiných ohledech však Juncker federalistou nebyl a není. Nikdy třeba neplédoval za to, že se má platit společná evropská daň nebo že má vzniknout druhá komora Evropského parlamentu. Nikdy nemluvil o tom, že je třeba federální stát dostavět apod.

Ztělesňuje Juncker politiku škrtů a šetření? To asi těžko, jinak by totiž nenavrhoval výše zmíněný společný evropský dluhopis. Politiku fiskální přísnosti, drastických škrtů a šetření představují spíše improvizovaná rozhodnutí Evropské rady mezi lety 2009 až 2013, tedy mezivládní rozhodnutí diktovaná především Německem coby hlavním věřitelem a nejsilnější evropskou ekonomikou. Ze všech těch improvizovaných nočních jednání o záchraně eurozóny, která postupně rodila provizorní i stálé záchranné valy a fiskální kompakty, byl Evropský parlament zcela vyloučen.

Nevím, jak to přesně Jiří Přibáň myslí, ale proces vzniku evropské federace započal před patnácti lety, právě v době, kdy vznikla eurozóna, eurosystém a Evropská centrální banka. Ta je ale už patnáct let realitou – a „náměsíčníkem“ či člověkem „tíhnoucím k abstrakci“ je spíše ten, kdo si toho ještě jaksi nevšiml.

Právo Evropského parlamentu vybírat předsedu Evropské komise darovala Evropskému parlamentu Lisabonská smlouva, potíž je v tom, že ji v Británii asi špatně četli, než si ji schválili. Přece není možné sebrat instituci nějaké právo jen proto, že se někomu nelíbí konkrétní (a bohužel zrovna první takto vybíraný) kandidát.

A nakonec: úspěch xenofobů a europopulistů ve volbách do Evropského parlamentu není dán odporem k budování evropského státu, ale především tím, že Evropský parlament o ničem důležitém nerozhoduje. Tudíž voliči nic neriskují, když zvolí protestní volbu (třeba proti migraci), na kterou by si v národní volbě nikdy netroufli.

Lidová volba se asi ne vždy řídí logikou, ale pokud voličům v zemích s vysokou nezaměstnaností vadila politika fiskální přísnosti, ať si to laskavě vyřídí s Evropskou radou, resp. ve volbách se svou národní vládou.