Hlavně aby nezmizela radost

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy by byl rád, kdyby se místo měření odhadu hrubého domácího produktu začalo měřit či odhadovat štěstí. Nejprve je však třeba upozornit, že v tomto ohledu je čeština jako jazyk poněkud málo vybavená. Máme jedno slovo “štěstí” pro štěstí ve hře nebo jinou, jakousi pozitivní náhodu, která přijde asi shůry, je dílem osudu, člověk se s ní narodí apod. Lidově by se tomu asi řeklo “klika”. Kdybychom si vzali například angličtinu (a s francouzštinou je to vlastně podobné), tak ta pro tento druh štěstí výrazy jako “luck”, resp. ”good luck” nebo “fortune”. Pak je tu ovšem “happiness”, tedy jakýsi setrvalejší pocit štěstí či blaženosti. Dnes je asi v módě říci pozitivní pohled na svět, což je tak nehezké, že člověka jímá nechuť to vysvětlit, natož napsat.

Je tato blaženost nějakou hodnotou či ctností? Jsou přeci důležitější věci a hodnoty: láska, obětavost či alespoň ochota pomáhat druhým, píle, pokora, pravdomluvnost, celková jakási dobromyslnost či dobrota. Souhlasit s tím vlastně bude i levice, která místo hodnot bude mluvit třeba o solidaritě. Žít dobře má být cílem, vlastní blaženost nemůže být cílem, ta buď přijde nebo ne, což je otázka štěstí (fortune). Vzpomínám si, jak se jeden komentátor Spectatoru rozčiloval, že princezna Diana v nějakém rozhovoru pronesla, že “vždycky jsem jenom chtěla být šťastná”. Co je to za hodnotu – durdil se konzervativní komentátor. Kam ten svět spěje?

Tak jednoduché to ale není. Za prvé je tu starost o štěstí druhých a bližních a ta je člověku dána do značné míry přirozeně a je správná. Všimněme si také například, že v preambuli americké ústavy (tedy matce všech ústav) najdeme formulaci “We the people” a “in pursuit of happiness”. Americká ústava je psána před bohem a navíc je známo, že americká společnost je povětšinou hluboce věřící či dokonce puritánská. Takže ty vyšší a důležitější hodnoty se rozumí jaksi samo sebou, protože ústava je psána v pokoře před bohem. Ale kromě toho se lidé rozhodli uspořádat pravidla pro tento pozemský život a zde si i “bigotní” Američané dovolili stanovit si pozemský cíl, tedy “hledání štěstí.” To “hledání” je také důležité, protože se vlastně konstatuje, že to je nekončící proces, tedy vlastně jakási utopie.

Ale zpátky k měření štěstí. O tom skvěle napsal John Kayv dnešních FT. Podle autora je prezident Sarkozy rozčarován opakovanou kritikou francouzských ekonomických výkonů, protože “kvalita života” je ve Francii zjevně velmi vysoká a jsou na to důkazy, například počet cizinců, kteří každý rok navštěvují Francii nebo se do ní rádi vrací. Francouzi jak známo rádi dlouho obědvají, jezdí na dlouhé dovolené a rádi chodí brzo do důchodu. HDP to pak zhoršuje, ale kvalitu života a pocit blaženosti asi zvyšuje.

Pokud lze diskutovat na téma, zda je štěstí hodnotou, pak bych dodal, že u fenoménu “radosti” bych vůbec nepochyboval. Pro radost je totiž taky třeba něco dělat. Básník I.M.Jirous vymyslel pro underground heslo “hlavně, aby nezmizela radost”. Zdá se mi to vlastně podobné, jako skautské přikázání “muž je vždy veselé mysli”. A Jirous má dnes 65.narozeniny. Takže všechno nejlepší. Hlavně aby nezmizela radost a ať jsou muži a ženy veselé mysli. A hlavně ať Francouze nenapadne to zkoušet měřit.