TOP 15 domácích článků Respektu roku 2021: Pandemie, Lipovská, Vrbětice, Křetínský

Na půdě někdejší strojírny ve Varnsdorfu se nečekaně vynořily ztracené dokumenty mapující nejzajímavější éru kdysi významného severočeského města

V půlce letošního května zdejší prach rozvířila událost, o které se psalo i v místních novinách a na sociálních sítích vzbudila rozruch mezi milovníky historie. Jeden z městských zastupitelů na půdě při náhodné obhlídce ve dvou bednách objevil desítky starých knih obsahujících seznamy obyvatel, kteří ve městě žili od 19. do poloviny 20. století. Tyto úřední knihy se považovaly za dávno ztracené a více než stoleté období, které pokrývají, je plné bílých míst. „Je to největší jednorázový objev historických písemností, který za svoji profesní dráhu pamatuji. Podobně velké nálezy jsou vzácné i v rámci republiky,“ říká archivář Jan Němec, který knihy z varnsdorfské půdy odvezl k restaurování a očištění do okresního archivu v Děčíně.

Jak Čepiga s Miškinem vyhodili do vzduchu muniční sklad

Které dvě zbraně si ten večer ze stovek různých pistolí a pušek vzali, si majitel ostravského hotelu Corrado Maxmilián Šimek už nepamatuje. Koneckonců pobyt dvou agentů ruské vojenské rozvědky GRU Anatolije Čepigy a Alexandra Miškina na hotelové střelnici trval jenom patnáct minut. Díky zápisu v knize návštěv, kde uvedli svá krycí jména Ruslan Tabarov a Nikolaj Popa, každopádně patří jejich cvičná střelba v Ostravě k několika málo dohledatelným památkám na jejich pobyt v Česku. Další je momentka ze Staroměstského náměstí, kde si Čepiga vyfotil Staroměstský orloj a umístil ho na svůj dnes již nefungující účet na Facebooku. Poslední památnou událostí české návštěvy dvojice z GRU je podle čerstvého oznámení policie a vlády z předminulého týdne výbuch v největším tuzemském muničním areálu ve Vrběticích.

Reportáž z místa, kde vám střecha křupe pod nohama

Před čtvrtou ráno se začíná pomalu rozednívat, ale tím nejsvětlejším bodem na příjezdu do obce Moravská Nová Ves je v dálce se pohybující masa drobných světýlek. Nejdříve není jasné, co to je, až za chvíli: odrazové pásky na svršcích hasičů, kteří v rojnici procházejí ulicí. Kolem kostela to křupe pod nohama: je to střecha kostela, která se tu roztříštila v úlomcích po trávníku. Kromě křupání střech, omítek, kousků zdiva, skla, plechů z aut je tím nejsilnějším slyšitelným vjemem hlasitý zpěv probouzejících se ptáků. Zpívají dnes níž než obvykle: sedí na větvích zlomených stromů. Zlomené a vyvrácené stromy jsou tu všude a poskytují další výrazný vjem, který působí uprostřed zkázy až nepatřičně – celá ves příjemně voní čerstvou mízou.

Pandemie bude mít vážnější následky pro ženy. Po roce se tyto obavy začínají potvrzovat v datech.

Nezaměstnanost mužů se letos v lednu oproti loňsku zvýšila o necelou třetinu, u Češek narostla dvojnásobně. A bude hůř: zatímco v posledních dekádách ekonomická síla žen nejen v Česku postupně rostla, během uplynulého roku se trend zastavil a začíná se obracet. Britský týdeník The Economist píše o „první ženské ekonomické krizi za posledních padesát let“. V oborech nejvíce postižených protiepidemickými opatřeními totiž pracují zejména ženy, a především na nich visí péče o děti, které nemohou do zavřených školek a škol. Zároveň to jsou ony, kdo stojí v první linii boje v koronavirem: ve zdravotnictví nebo sociálních službách, kde tvoří většinu pracovní síly. Pokud pootočíme optiku a přijmeme předpoklad, že v časech krize se vyjevuje pravá podstata věcí, může lekce posledního roku znít třeba takto: západní – i česká – společnost dnes stojí a padá s prací a péčí žen. Koronakrize má řadu hrdinů. A především má svoje hrdinky.

Češi během pandemie objevují tu nebezpečnější část hor

Když člověk přijíždí po silnici do Jeseníků, majestát hory Vysoká hole bývá dobře vidět už zdálky. Holý, zaoblený hřbet vyčnívající nad hranici lesa je v zimě pokrytý sněhem, který se v tamní nadmořské výšce kolem 1400 metrů drží až do jara. V lednovém dopoledni je tu mimořádně nevlídno. Zasněžená náhorní plošina je takřka liduprázdná a oživuje ji pouze osamělý muž na běžkách. Martin Sobala z CHKO Jeseníky právě provádí obhlídku terénu. Předpověď počasí hlásí, že se už brzy vyčasí, a Sobala očekává příliv lidí. Bílá pláň s pohlednicovými výhledy odjakživa přitahovala běžkaře a pěší turisty, v poslední době sem ale čím dál častěji míří ještě jiný druh návštěvníků. „Přibývá skialpinistů, kteří sjíždějí mimo stezky do volné přírody a tím porušují zákon,“ říká Sobala, který dohlíží na to, aby lidé neopouštěli vyznačené cesty.

Jak se do akce radní ČT Hany Lipovské zapletl policejní prezident a šéf bezpečnostního výboru sněmovny

V dlouhodobém úsilí odvolat ředitele České televize Petra Dvořáka došlo k další a zatím asi nejbizarnější epizodě. V ní rozehrála složitou zápletku hlavní Dvořákova kritička a oblíbenkyně alternativních politických kruhů Hana Lipovská. Ta dosud Dvořákovi vytýkala špatné řízení, střet zájmů a hledala chyby v hospodaření, teď však přišla s něčím daleko vážnějším – že jí kvůli práci v Radě ČT hrozí fyzické násilí či smrt. Obavu, jak uzavřeli její oznámení policisté, cítí hlavně z Dvořáka a jeho okolí a věc považovala za tak vážnou, že na dubnové zasedání Rady ČT přišla s policejní ochrankou. Rekonstrukce angažmá policie navíc ukazuje, že obranu proti údajnému násilí hledala radní tak usilovně, že do svého boje proti Dvořákovi zapojila i policejního prezidenta Jana Švejdara.

Rozhodli jsme se jich zeptat na jejich den, učení a pocity přímo dětí na online výuce  

Magdalena (9 let): Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude tak líto, když budu ráno vidět zaklapávat dveře za svými sestrami. Jenže přesně tak to teď je. U nás v Braníku chodím do třetí třídy, vlastně už nějaký čas nechodím, protože kvůli tomu viru jsem zavřená doma u počítače. Ségry, jedna je v mateřské školce a druhá je prvňačka, měly na rozdíl ode mě to štěstí a chodit dál můžou. Je to nespravedlivé a někdy se kvůli tomu pošťuchujeme. Proč to tak je, docela chápu. S paní učitelkou i s rodiči jsme se o tom viru bavili, došlo mi, že může přeskočit na další, a to by bylo nanic, protože pak bychom byli nemocní všichni. Takže jedeme na dálku, protože když někdo kýchne doma u počítače, nic moc nehrozí, nikdo se naštěstí nenakazí.

Kde bere nejzáhadnější český miliardář peníze na nekonečné nákupy a proč zatoužil po londýnském fotbalovém klubu

Doma je známý hlavně jako majitel fotbalové Sparty nebo deníku Blesk. Až průjezd německou krajinou, kde vedle zrekultivovaných revírů lze vidět i velké plochy s pokračující těžbou a naplno kouřící komíny velkých elektráren, umožňuje lépe pochopit, jak a čím brněnský učeň Petra Kellnera proniká mezi nejbohatší lidi světa. Daniel Křetínský, nejmladší a svým způsobem i nejzáhadnější z českých topmiliardářů, je dnes – mimo jiné – jedním z největších výrobců elektřiny v Německu. Vedle toho drží klíčové pozice ve slovenském plynárenství, skoro poloviční podíl v nadnárodním obchodním řetězci Makro, akcie britské pošty nebo francouzského deníku Le Monde. Posledním překvapením je čerstvě avizovaný nákup podílu v londýnském fotbalovém klubu West Ham United, který má letos v nejlepší soutěži světa mimořádně dobrou sezonu.

Zpráva z krajiny, jejíž obyvatelé zažívají kvůli pandemii cosi jako „válečný stav“

Ráno na hřbitově na kraji Chebu je mrazivé a náhrobky jsou pokryté jinovatkou, stejně jako informační tabule se jmény čerstvě zemřelých občanů. Starší paní ze skleněných dvířek nástěnky seškrabuje námrazu, aby si mohla přečíst jména. Výjev zpovzdálí sleduje správce hřbitova Petr Elizeus, kterému každou chvíli zvoní jeden ze dvou obstarožních tlačítkových mobilů. Takový nápor mrtvých jako v těchto dnech nezažil za pětatřicet let své kariéry v pohřebnictví. Za měsíc býval zvyklý pohřbívat kolem čtyřiceti lidí, letos v lednu jich ale najednou bylo přes sto čtyřicet a v únoru znovu totéž.  Pohledem do hřbitovních kronik Elizeus zjistil, že tolik lidí tu umíralo naposledy na jaře roku 1945 při spojeneckých náletech na Cheb. A Správce hřbitova na rozdíl od některých obyvatel Česka  nepochybuje, že za aktuálním nárůstem je pandemie covidu, jak to uvádějí statistiky ministerstva zdravotnictví.

Reportáž z místa, kde probíhá nejzajímavější volební střet

Půl třetí odpoledne běžného pracovního dne na konci prázdnin se blíží a na náměstí v Ústí nad Labem už čeká hlouček lidí. Stojí u stánku s nápisem slibujícím, že „tady se říká pravda“, a pokukují po vedle stojícím zmrzlinářském voze, který pobízí k pořízení zmrzliny varováním, že dát si ji nebude možné věčně – „Lízejte, než to zakážou“. Hlouček se postupem času zformuje ve frontu, a když přichází Andrej Babiš, který lidi pozval na jednu ze zastávek své kampaně po Ústeckém kraji, vítají ho přítomní potleskem. Babiš si sedá za stolek a podepisuje se jim jako autor do připravených výtisků knihy Sdílejte, než to zakážou!, kterou vymyslel a pod premiérovým jménem sepsal jeho marketingový expert Marek Prchal. Fronta je asi šedesátihlavá a nezkracuje se – neustále se doplňuje nově příchozími. Někdo se s premiérem chce vyfotit, někdo si chce promluvit. Na to druhé prostor není, premiér děkuje za slova chvály, na dotazy lidem řekne, že vše najdou v knize.

Proměna pohledu na roli žen a mužů nám umožňuje objevovat nové rozměry starého zázraku jménem přátelství

"Když přišly zlý situace a bylo jasný, že někdo potřebuje pomoct, nastoupili jsme my. Rodinné vztahy některých z nás nebyly vždy úplně ideální, kamarádi ale fungovali vždycky. Parta byla zvolená rodina. Sem mělo smysl investovat čas a energii.“ Takhle popisují sedmadvacetiletý Kryštof a o rok mladší Klára svoji sociální bublinu, které v nadsázce říkají „sekta“ a do níž patří zhruba dvacet lidí. Většina má za sebou vysokou školu, Kryštof pracuje ve finančnictví a Klára jako konzultantka. I když velká část z nich strávila několik let v zahraničí, svým pražským přátelům zůstali věrní. „Nic lepšího už jsme nikde nikdy nenašli a ani jsme to nezkoušeli,“ smějí se. V kontaktu jsou denně přes sociální sítě, slaví spolu Vánoce, vítají nové partnery ostatních členů a navzájem o sobě vědí zásadní věc: kdyby se cokoli stalo, skupina bude tady a jen pro ně.

Odvážná performance otevřela bouřlivou debatu o tom, jak má na umělecké škole vypadat vztah mezi studenty a vyučujícími

Bylo to, jako by ho někdo praštil palicí po hlavě. Umělecký šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar si na konci června pustil pětačtyřicetiminutový záznam performance studentské iniciativy Ne!Musíš to vydržet a velmi ho zasáhlo, nakolik se zkušenosti současných studentů a studentek s prostředím divadelní fakulty, které iniciativa pomocí anonymní ankety nasbírala, podobají jeho vlastním. „Hrozně mě to sejmulo,“ říká Špinar ve svém bytě na pražské Letné. Na DAMU na přelomu devadesátých a nultých let studoval herectví a v letech 2003–2008 pak režii činoherního divadla. O několik let později tam také krátce učil. Jednak si uvědomil, že o některých vlastních zážitcích z dob studií dosud nikdy nemluvil. „A taky mi naplno došlo, že ani po dvaceti letech se to tam vůbec nezměnilo,“ říká.

Babišova vláda váhá s programem záchrany afghánských spojenců české armády

Česká republika nepřijala zatím žádné rozhodnutí, které by mohlo vyřešit váš problém. To je zatím poslední věta, kterou slyšel Afghánec Hashmatullah Rahimi od českých úředníků. Na konci letošního června se vydal navštívit české velvyslanectví v Kábulu. Měl k tomu vcelku zásadní důvod. Devět let pracoval jako tlumočník pro české vojáky působící na afghánské misi. Po odchodu většiny spojeneckých vojsk začal opět ovládat velkou část afghánského území Tálibán a ten léta označuje spolupracovníky spojeneckých vojsk za „otroky nevěrců“ a „zrádce, kteří si zaslouží smrt“. „Mám na zádech terč. Je otázkou, kdy se do něj tálibové trefí a kdy vyvraždí mou rodinu,“ píše Hashmatullah Rahimi v elektronické komunikaci s Respektem.

Pocit nezaslouženého úspěchu zažíváme skoro všichni a nemá smysl se za něj stydět

Už zítra to na tebe praskne. Můžeš si přivstat a ještě se zkoušet připravovat, ale stejně to nedoženeš. Konečně všem okolo dojde, že tady vlastně nemáš co dělat. Že nejsi zdaleka tak dobrá, jak si o tobě celou dobu mysleli. A skutečnost, že tě vybrali, byla jen shoda několika šťastných náhod. Klidně si poupravte obsah těchto vět našeptávaných vnitřním hlasem do trochu jiné skladby, ale jedna věc je velmi pravděpodobná: něco podobného jste už ve své hlavě slyšeli. Mohlo to být v době, kdy jste bez velkého rozmýšlení přijali novou životní výzvu nebo se ocitli v dosud nepoznané roli. Podobný hlas vás ve chvílích, kdy se cítíte zranitelní, ponouká k závěru, že vás okolí dříve či později odhalí jako podvodníka. Rozhlédněte se kolem sebe a vybavte si třeba suverénního kolegu, který vše zvládá bez větších zaškobrtnutí. Je tu poměrně slušná šance, že se s podobnými pocity potýkal nebo aktuálně potýká i on. Jenom o nich nemluví nahlas. Což je možná škoda. Otevřené sdílení pochyb o sobě totiž může občas prolomit upjatou atmosféru – a utužit vztahy.

Zemřela Jiřina Šiklová

Jan Šikl netruchlí. Klienti i přátelé tohoto známého pražského psychoterapeuta jsou trochu překvapení, někteří dokonce mírně znepokojení. Janu Šiklovi totiž před pár dny zemřela maminka a dalo by se čekat, že ho v těchto chvílích bude svírat lítost a žal. Nicméně není tomu tak. „Připadám si sám trochu podivínsky a uvidím, co bude za pár dní, třeba mě to ještě překvapí,“ říká Šikl ve své pracovně na pražském Žižkově. Nad ztrátou blízkého člověka samozřejmě pociťuje ohromný smutek, ale zároveň s ním i vnitřní klid, štěstí a vděčnost nad tím, jakým způsobem jeho matka, známá socioložka Jiřina Šiklová necelý měsíc před šestaosmdesátými narozeninami odešla ze světa: po láskyplném rozloučení a modlitbě s rodinou a s díky za život, v němž by – jak se svěřila blízkým – neměnila vůbec nic.