Baccalaureate scores.
Dokázali jsme to! Ale... • Autor: Universal Images Group via Getty

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Už zítra to na tebe praskne. Můžeš si přivstat a ještě se zkoušet připravovat, ale stejně to nedoženeš. Konečně všem okolo dojde, že tady vlastně nemáš co dělat. Že nejsi zdaleka tak dobrá, jak si o tobě celou dobu mysleli. A skutečnost, že tě vybrali, byla jen shoda několika šťastných náhod. Klidně si poupravte obsah těchto vět našeptávaných vnitřním hlasem do trochu jiné skladby, ale jedna věc je velmi pravděpodobná: něco podobného jste už ve své hlavě slyšeli. Mohlo to být v době, kdy jste bez velkého rozmýšlení přijali novou životní výzvu nebo se ocitli v dosud nepoznané roli. Podobný hlas vás ve chvílích, kdy se cítíte zranitelní, ponouká k závěru, že vás okolí dříve či později odhalí jako podvodníka. Rozhlédněte se kolem sebe a vybavte si třeba suverénního kolegu, který vše zvládá bez větších zaškobrtnutí. Je tu poměrně slušná šance, že se s podobnými pocity potýkal nebo aktuálně potýká i on. Jenom o nich nemluví nahlas. Což je možná škoda. Otevřené sdílení pochyb o sobě totiž může občas prolomit upjatou atmosféru – a utužit vztahy.

Kdo si myslíš, že jsi?

Pocitům nedostatečnosti a domnělé nekompetentnosti, dnes známým jako imposter syndrom (česky syndrom podvodníka), dala už v osmdesátých letech minulého století jméno dvojice psycholožek z George State University Pauline Rose Clance a Suzanne Imes. Ve své první studii The Imposter Phenomenon in High Achieving Women: Dynamics and Therapeutic Intervention (Imposter syndrom a vysoce kvalifikované ženy) se soustředily na ženy úspěšné v akademické sféře, jak studentky, tak pedagožky, které se výborným výsledkům navzdory jako podvodnice cítily. Pozdější studie doplnily, že imposter syndrom může potkat každého nezávisle na genderu, etniku, věku a povolání. Nejedná se o diagnózu či abnormalitu, přestože by slovo syndrom mohlo takový dojem navozovat.

Když se profesionální koučka Iveta Clarke snažila pochopit, co se děje klientům, kteří namísto zadostiučinění ze svého povýšení pociťovali obavy, že na novou zodpovědnost nebudou stačit, uspokojující odpovědi jí přinesl až dvě dekády trvající výzkum týkající se role studu a zranitelnosti při schopnosti utvářet si blízké vztahy. Stojí za ním americká socioložka a autorka několika bestsellerů Brené Brown (Iveta Clarke má jako jediná v Česku akreditaci ke zprostředkovávání výsledků jejího bádání). Imposter syndrom si podle ní můžeme představit i jako vnitřního kritika, který nám říká právě věty typu: „Kdo si myslíš, že jsi? Počkej, až přijdou na to, že jsi tu nedopatřením“, případně nám naznačuje, že na určitou životní situaci nebudeme stačit. Souvisí to se zakořeněnou obavou, že budeme odhaleni jako nejslabší článek skupiny. „Tento strach ze selhání souvisí s tím, že nás někdo hodnotí, pozoruje, analyzuje, a to vše se děje v sociální bublině, partě nebo v zasedačce,“ nastiňuje Clarke. Typově se jedná o situace, kdy vystoupíme z běžné komfortní zóny a snažíme se zapůsobit na druhé – chceme ukázat svou kompetentnost nebo obstát v nové roli.

Je důležité uvědomit si, že tuto obavu má opravdu téměř každý, ale jen málokdo o ní mluví.

Tweetni to

V první řadě je důležité uvědomit si, že tuto obavu má opravdu téměř každý, ale jen málokdo o ní mluví. A čím méně se o ní mluví, o to větší tabu pak její vyslovení může představovat. Zároveň může člověka odrazovat od přijetí zajímavých nabídek, zkoušení nových věcí nebo jej připravit o schopnost říkat věci na rovinu. Proto se vyplatí tento „hlas“ začít poznávat. „Je dobré přistihnout ho, když vás přepadne, a kriticky se zamyslet nad tím, co z toho, co říká, je pravdivé,“ vysvětluje koučka strategii, při níž by si měl člověk také připomenout své dosavadní úspěchy. Dále je dobré se se svými pocity svěřit někomu, komu věříme. Úlevu taky podle její zkušenosti přináší sdílení této nejistoty ve větší skupině. „Když to člověk vysloví nahlas, uleví se i všem ostatním. A v dané skupině se diametrálně posune úroveň důvěry, protože lidé mají obavy z toho, jak je ostatní pozorují a hodnotí,“ popisuje scénář známý z klientských skupin. „A ve chvíli, kdy začneme být odvážní, ten hlas ztratí na síle.“

Vyšší level

Když udělá chybu, je velká pravděpodobnost, že ji kolegové hned uslyší, společně se jí zasmějí a vše i tak poběží dál. Pětadvacetiletý violoncellista Matyáš Keller, který je v současnosti členem Orchestru Národního divadla, už má za sebou nespočet vystoupení, konkurzů, hodin tvrdé dřiny a studia. Přesto i jeho pocit, zda si jistou zakázku skutečně zaslouží, občas přepadne. „Hlavně když jde o hraní přes známosti,“ doplňuje.

38C_archiv Matyáše Kellera
Matyáš Keller

Poprvé ho u sebe zaregistroval poté, co uspěl na konkurzu Orchestrální akademie České filharmonie. Bylo mu čerstvých osmnáct a podle svých slov v porovnání se staršími zkušenějšími hráči moc hrát neuměl. „Velkou roli zřejmě sehrála psychika. Neměl jsem co ztratit a nikdo mě neznal,“ vypráví o tom, jak díky klidu předvedl přesvědčivý výkon, který ale zpětně vnímá spíše jako šťastnou náhodu.

Nástup do Národního divadla před rokem a půl nyní popisuje jako skok do rozjetého vlaku. Bez předchozích zkoušek šel hned napoprvé s kolegy odehrát čtyřhodinové představení. „Tehdy jsem zahrál sotva polovinu. Noty měly okolo 150 stránek, a i kdybych si je den předtím vzal domů, nedaly by se přečíst za jeden večer. Říkal jsem si, že to není správně,“ popisuje rozdíl, který se mu v té době zdál nedostižný. Nakonec je ale nutnost a touha držet krok s kolektivem zkušenějších hráčů právě to, co jej žene kupředu a k intenzivnější přípravě, a i proto se podle něj dá na nepříjemný pocit nahlížet pozitivně. „Když udělám opravdu slyšitelnou chybu, sice se v ten moment strašně stydím, ale taky vím, že si už dám příště velký pozor, aby se to nestalo,“ vysvětluje motivační faktor. A nedá se říct, že by z neočekávaných nabídek třeba výpomoci jinému orchestru nebo hraní žánru staré hudby, které je pro něj jednou z největších výzev, neměl radost, právě naopak: „Čím více je to pocitově vzdálenější mému levelu hraní, o to větší radost mám. Pocity typu – co to vlastně dělám – přijdou až v průběhu akce. Ale to už s nikým neřeším, protože to vnímám jako inspiraci k lepší domácí přípravě,“ poodhaluje zákulisí svého výkonu profesionální hudebník.

Není to tabu

Veronika Tupá se na svou vysněnou pozici dostala mnohem dříve, než si původně představovala. Ve dvaceti letech loni v rámci vysokoškolského studia absolvovala tříměsíční stáž v brněnské redakci České televize, kde ji pak přijali jako externí redaktorku a zároveň koeditorku sociálních sítí. Ze svého pohledu přeskočila několik stupňů, o nichž si myslela, že ji na cestě ke kariéře ve veřejnoprávním médiu neminou, mezi nimi třeba práci v redakci regionálního deníku. „Říkala jsem si, jestli si tu práci opravdu zasloužím nebo že pokud si to teď pokazím, zavřu si do toho prostředí dveře,“ popisuje počáteční pochyby poznamenané tím, že byla přijatá v době, kdy z týmu pár lidí odešlo, a také tím, že jde o místo, o něž je mezi studenty oboru, spolužáky toužícími se věnovat televizní žurnalistice, velký zájem.

38B_archiv Veroniky Tupé
Veronika Tupá • Autor: VERONIKA TUPA

Ve hře je kromě toho i další proměnná a sice, že na sítích je jednoduché narazit na profesní úspěchy dalších mladých novinářů, což ji ale kromě pochyb postrkuje ke snaze přinášet do práce zajímavější témata. Ve stejné pozici se v redakci nacházejí také dva z jejích spolužáků, s nimiž se před kamerou střídá. Společně pak došli k tomu, že jim nejvíc prospívá, když se spolu o vzájemné soutěživosti mohou upřímně bavit, velmi záhy totiž zjistili, že jsou jejich pocity víceméně podobné. „V něčem je to zdravé a v něčem ne, ale pokud bychom si to neřekli, cítili bychom se hůř,“ vysvětluje a současně dodává, že si mezi podobně starými lidmi cení právě schopnosti bavit se o negativních pocitech kvůli tomu, že nedělají v práci dost nebo se necítí dostatečně dobří. „A že to není tabu, je super,“ říká mladá novinářka, která i navzdory zmíněným pocitům vnímá, že se na své pozici neocitla úplně náhodou.

Dokonalá maska

„Píšeme test z biologie. Někdo začne protestovat, že je tam otázka, kterou jsme neprobírali. Vyučující se přijde podívat na můj test a řekne: Katka to taky nemá, tak to jsme asi neprobrali,“ vzpomíná na situace, provázející její školní dráhu vedoucí k práci konferenční tlumočnice, Kateřina Ešnerová. Ve svém okolí prý byla zaškatulkovaná jako premiantka, jako ta, „co umí všechno“. Jenže udržování této neomylné identity a strach, že jí nedostojí, vyžadovaly nemalé úsilí.

38E_foto Martin Hundák
Kateřina Ešnerová • Autor: Martin Hundak

Na první terapii, na niž šla shodou okolností v době, kdy ji po třech letech na volné noze čekalo společné tlumočení s její bývalou vyučující s třicetiletou praxí, se pocit, že okolí přijde na to, že „není tak dobrá“, objevil znovu. Terapeutka jí pak připomněla, že školu přece ukončila s červeným diplomem. „Najednou jsem slyšela samu sebe, jak je to celé absurdní, a že to je blbost,“ říká Kateřina, jak jí došlo, že potřebné dovednosti má.

Podruhé se stejný pocit ozval, když měla nastoupit na místo zmíněné pedagožky na Ústav translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a začít učit studenty jen o tři roky mladší, než byla sama. „Tehdy jsem si řekla, že nemůžu být stejná jako ona, protože nemám takové zkušenosti. Ale budu na sobě pracovat a nějak se to povede,“ popisuje změnu uvažování, na které se podepsala i četba knihy Nastavení mysli americké psycholožky Carol Dweck. Ta zmiňuje právě dva druhy myšlení lidí, jedno růstové a druhé fixní, stojící na tom, že okolí člověku potvrzuje jeho identitu. „To byl můj případ, bála jsem se dělat chyby ve strachu, že svou identitu ztratím,“ vysvětluje. U růstového nastavení, jež se Kateřina snaží uplatňovat nyní a ukazuje ho i svým studentům, jsou naopak chyby vítané.

Když jim pak na začátku semestru říká, že při tlumočení budou dělat chyby, že je to úplně jasné, ale budou se díky nim posouvat, ráda sleduje, jak z nich opadává stres. „Je vidět, že na takový pohled nejsou moc zvyklí,“ myslí si. I proto jí přijde důležité se o syndromu podvodníka bavit. Popsané změny jí přinesly úlevu i v osobní rovině. A nyní vidí, že ji očekávání dokonalosti od sebe samé dříve připravilo o spoustu zážitků. Odložení masky dokonalosti pak znamenalo následující: „Byla to propustka k tomu dělat hloupé, normální věci. Možnost ukázat kamarádům, že jsem taky člověk, a taky cesta k hlubším a autentičtějším vztahům.“

Kdyby herní designérka Eva Grillová naslouchala pozorně svému vnitřnímu kritikovi, pravděpodobně by teď nevolala z home officu v Barceloně. Když před šesti lety začala pracovat v Německu, velmi rychle jí došlo, že kreativní proces a vývoj nových technických řešení se bez interakce s kolegy neobejde a rozhodně se při něm nemusí spoléhat pouze sama na sebe. A smířit se musela i s tím, že ne vždy se jí požadovaného výsledku podaří dosáhnout ihned a že pokaždé nebude perfektní. „Učila jsem se chápat, že ne všechno musí nutně vést k nějakému cíli a že můj přínos nespočívá v tom, že někam nakráčím, a hned dodám dokonalé řešení,“ vysvětluje svůj přístup.

38D_archiv Evy Grillové
Eva Grillová

Imposter syndrom sama pojmenovává jako stav mysli, v němž se člověk zdráhá třeba přihlásit na ambiciózní pozici. „Já mám štěstí, protože ho dokážu porazit, když mám pocit, že něco prostě chci,“ říká žena, která si své schopnosti začala naplno uvědomovat právě při zahraniční zkušenosti. „I teď mívám problém si dostatečně věřit. Ale nejlepší věci se mi stejně nakonec stanou, když se na tohle všechno vykašlu a třeba projdu pohovorem, ani nevím jak,“ přiznává Eva.

Chápu a souzním

38F_Dan_foto Patrik Šimr
Daniel Pražák

Doby, kdy se ráno při hodinové cestě autobusem intenzivně chystal na výuku, jsou už dávno pryč. Desátý rok za katedrou si Daniel Pražák, známý učitel a popularizátor této profese a jeden z členů hnutí Otevřeno, které usiluje o změnu přípravy budoucích pedagogů k praxi, dovolí nevědět všechno. Pocit nejistoty ve výuce se mu sice s pokračující praxí podařilo zmírnit, ale jiné to je, když je přizván do určité expertní skupiny, kde je pak s lidmi (funkcionáři a odborníky ve vzdělávací oblasti), které profesně považuje za velmi schopné. Často pak sám bojuje s pocitem, zda si místo v dané skupině skutečně zaslouží. „Snažím se vždy najít něco, co vím, že můžu danému tělesu dát,“ říká a na mysli má třeba fakt, že v některých skupinách figuruje jako člověk z praxe a zároveň jako hlas začínajících učitelů. „A snažím se v tom najít nějaké proč,“ dodává.

Při jarním lockdownu bruslil v parku a poslouchal podcast, v němž marketérka Pavlína Louženská mluvila o svých pocitech „podvodníka“. „Říkal jsem si, chápu, souzním s tím, a bylo pro mě důležité, že o tom mluví člověk, kterého mám zaškatulkovaného jako velmi schopného,“ vzpomíná Daniel na okamžik, kdy si vše spojil s výše zmíněnými zážitky. Podobně osvobozující pro něj bylo, když pro web iniciativy Otevřeno sbíral zkušenosti ostatních pedagogů z distanční výuky a ptal se, co si z těchto časů odnesou do normálu. Učitel, kterého s kolegy vnímají jako špičkového, odpověděl: „Já vůbec nevím, mě to prostě jenom štve a jsem z toho úplně v háji.“ „Říkal jsem si, tak když i on je z toho v háji, tak je úplně v pohodě, že já taky. Je hrozně důležité o tom na rovinu mluvit. Pocity neschopnosti nás totiž zbytečně brzdí. Nedovolujeme si selhání a pochybnosti – a přitom je to úplně přirozené.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Klára Zajíčková

redaktorka

zajickova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte