Ohlédnutí za kongresem

Dnešní Zkumavka je trochu netradiční: ohlédneme se v ní ještě určitým způsobem za Mezinárodním astronautickým kongresem, který se koncem září konal v Praze. Jednak proto, abychom napravili nepříznivý dojem, který si čtenáři mohli o kongresu utvořit z textu uveřejněného v této rubrice minulý týden. Hlavně ale ze dvou jiných důvodů: především chceme upozornit čtenáře na článek, který vychází v pondělním Respektu. Je nejen o astronautickém kongresu, ale také o překvapivém objevu kapalné vody na Marsu. Odborné informace, které se tohoto objevu týkají, naleznete zde. V populární formě se vše podstatné dozvíte v pondělním Respektu.

Za druhé chceme v dnešní Zkumavce znovu nabídnout rozhovor s ruským psychologem Vadimem Guščinem, který sice již vyšel v minulém čísle Respektu, avšak pouze v krácené verzi. Nyní nabízíme verzi nekrácenou. Přejeme příjemné čtení.

Ženy nebereme

V Moskvě probíhá simulovaný let k Marsu. Skupina šesti mužů tráví rok a půl v izolaci, virtuálně absolvují celou expedici včetně přistání a pobytu na povrchu planety. Ruský psycholog Vadim Guščin byl jedním z vědců, kteří tento společný projekt Evropské kosmické agentury a ruské akademie věd minulý týden představili na Mezinárodním astronautickém kongresu v Praze.

Podobné výzkumy už v minulosti probíhaly, čím se ten současný liší?

Poprvé simulujeme autonomní let, takže posádka bude celých 520 dní zcela odkázána sama na sebe. To vyžaduje dobrodružné povahy, jedince, kteří nejsou jen poslušní a disciplinovaní. V minulém experimentu Mars 100, který trval 105 dní, jsme měli skupinku konzervativních, poslušných lidí. Takoví se hodí k orbitálnímu letu, během něhož poslouchají příkazy řídícího střediska a když se jim něčeho nedostává, mohou si to objednat ze Země. Ovšem při meziplanetární expedici musíte mít všechno s sebou. Dojde-li vám zubní pasta, nezbývá, než se bez ní obejít. Proto také nemáme v naší posádce žádné ženy. Ty totiž spotřebují mnohem víc vody než muži. Víc se myjí.

Ale voda se přece dá recyklovat?

Ne všechna. Jde o klíčový zdroj k pití, hygieně a jako ochranný štít před radiací. Nechceme mít na palubě hádky o vodu.

Takže ženy nakonec nepoletí ani na Mars?

Ne. Navzdory všem psychologickým a vztahovým výhodám, které by jejich účast měla.

Nemyslíte, že se problém s vodou do startu skutečné expedice vyřeší pomocí nových technologií?

To by bylo skvělé. Nejsem sexista. Pokusy amerických kolegů, kteří simulovali let na Mars v poušti v Utahu, ukázaly, že posádky složené ze samých žen mohou podat lepší výkon než posádky čistě mužské. Jestliže ale existují normy a standardy, které jsou rozdílné pro mužský a ženský organismus, nemůžeme je ignorovat.

Jací by měli být účastníci meziplanetárního letu?

Schopní samostatně se rozhodovat, provádět opravy, přebírat vedení. Nezapomeňte, že simulujeme i prodlevu v komunikaci mezi Zemí a kosmickou lodí, která během letu postupně narůstá. Když jsme kdysi měli na Měsíci dálkově řízené vozidlo Lunochod, byla prodleva v komunikaci pozemského operátora s vozítkem jen malá, ale i tak představovala problém: stisknete tlačítko a pár okamžiků, než doletí signál na Měsíc, se nic nestane. Vozidlo může třeba začít padat ze svahu.

Během expedice k Marsu bude astronaut dejme tomu nucen provádět chirurgický zákrok a zeptá se: mám se snažit zastavit krvácení nebo pokračovat v operaci? Odpověď mu ale přijde až za 40 minut. Nemůže tedy čekat, musí se rozhodnout sám.

Jak bude probíhat „přistání“ na Marsu?

Připravujeme speciální systém virtuální reality, který umožní podmínky na povrchu napodobit. Vše proběhne jako při skutečné expedici: členové posádky se budou snažit objevit mikroorganismy, vodu, budou zkoumat půdu, prach na povrchu Marsu a podobně. Umožní jim to právě virtuální realita. Je důležitá i z hlediska toho, jak funguje vaše tělo: když se nacházíte v prostředí zhruba třetinové gravitace, jaká na Marsu panuje, jsou vaše pohyby odlišné. Filmy, které Američané přivezli z Měsíce, ukazují, že se tu lidé pohybují velmi zvláštně: je snadné upadnout, obtížné vstát, velmi těžce se realizují přesné pohyby.

Opravdu lze vytvořit nižší gravitaci v uzavřené komoře? NASA na to má speciální letoun, který padá k zemi určitou dobu téměř volným pádem.

Nebude to doopravdy nižší gravitace, jen iluze. Většinu informací dostává mozek z analýzy obrazu z očí. Když se pohyby v okolí odehrávají způsobem, jakým by probíhaly za nižší přitažlivosti, budete se tak trochu cítit, jako byste se v prostředí snížené gravitace skutečně nacházel.

Napodobit lze ledacos: nemáme přistávací modul, ale můžeme pomocí matematiky a fyziky vypočítat trajektorii přistání a nechat ji astronauty „proletět“. Postrádáme marsovské vozítko, ale i to můžeme vytvořit pomocí virtuální reality.

Připravuje se posádka nějak na „přistání“?

Nácvik pobytu na Marsu začne už v listopadu, ještě během „letu“. Je to dobré i proto, že je to bude nová věc, která naruší monotónnost života v izolaci. Když někam tak dlouho letíte a během cesty se nic neděje, dojde ke vzpouře. V listopadu se ale členové posádky setkají s novými zařízeními, novými druhy software. Budeme jim říkat – vyzkoušejte tohle a tamto, poperte se s tímhle problémem, v tomhle se musíte zlepšit. Použijeme údaje, které máme z kosmických agentur, a vytvoříme pomocí nich „kousek Marsu“, který skutečně existuje. Ten se bude posádka učit virtuálně zkoumat.

Posádku tvoří tři Rusové, dva Evropané a Číňan. Zaznamenali jste mezi nimi už nějaké problémy?V předchozím experimentu se šestičlenná posádka rozpadla do tří dvojic, které spolu příliš dobře nevycházely.

Zatím se nic takového neděje. Možná jsme je tentokrát lépe vybrali nebo jim poskytli lepší trénink. Během minulého projektu se projevovaly obvyklé potíže spojené s pobytem v izolaci uzavřeného prostoru, s nudou a monotónností. I pro současnou posádku je program už teď monotónní. Když netrénujete svaly, zeslábnou a podobně „slábne“ i mozek, nemá-li nové podněty. Projevuje se to ospalostí, leností, nezájmem. Proto bude důležitý nácvik pobytu na Marsu, který začne už v listopadu. Posádku probudí.

Během projektu Mars 100 se také ukázalo, že se příslušníci různých národů v posádce reagují rozdílně na pracovní stres. Projevovaly se i různé kulturní a hodnotové rozdíly. Teď se nic podobného neděje?

Odehrávalo se to spíš v podvědomí než na vědomé úrovni. Být někde cizinec je vždy problém. Teď ale žádné stopy něčeho podobného nepozorujeme. Se svolením kosmonautů jednou za čtrnáct dní pořizujeme videozáznam jejich společné snídaně. Je to společenská událost, ne pouze jídlo. Vidíme, že celá posádka sedí kolem stolu, všichni se spolu baví, žertují. Chovají se přirozeně, není to žádné divadlo. Opravdu tvoří jeden tým, nikdo se nestraní, nikdo není izolován, nevidíme stopy vzájemné nenávisti jako v předchozím experimentu. Máme ale za sebou jen tři měsíce z mise trvající rok a půl, může se to změnit.

Plánuje Rusko vlastní expedici k Marsu?

Žádný stát nemůže něco takového uskutečnit sám. Bude to mezinárodní projekt.

Na Mars přesto nepoletíme dříve než za několik desetiletí. Má smysl utrácet za podobné výzkumy už teď?

Lidé žijí v izolaci už dnes, na polárních stanicích, na ponorkách a ropných plošinách. Nejde tedy pouze o kosmický výzkum, výsledky mohou být užitečné v mnoha oblastech běžného života. Náš projekt pomáhá i rozvoji technologií, třeba právě pokroku ve virtuální realitě. A pokud jde o let k Marsu, nemůžete začít shromažďovat údaje pět let před startem, to je pozdě. Za pět let se připravit nestihnete.