Troufnu si tvrdit, že lepší kabinet než Topolánkův, Česko od roku 1993 nemělo. V zahraniční politice nás orientoval na Evropu (Lisabon) i USA (radar), v domácí se s většími úspěchy (reforma veřejných financí) či menšími úspěchy (zdravotnická reforma) pokoušel modernizovat zemi a bojoval tak proti obrovským rozpočtovým schodkům. Ano, kvetla za něj velkolepě korupce a klientelismus (exministr Řebíček) a lidé z Topolánkova okolí brutálně ohnuli justici (kauza Čunek). Jenže to pro Česko bohužel nebyla žádná novinka (nerovná se v žádném případě omluvě pro expremiérův tým).
Vzhledem k tomu, že je před námi klíčový volební rok, je namístě otázka, zda si máme opět přát návrat vlády ODS a menších koaličních stran? Záležet bude především na dvou věcech. Jak velkou většinu bude mít případná středopravá vláda v Poslanecké sněmovně a s kým by ČSSD vládla. V případě, že by kabinet ODS s koaličními partnery opět stál na přeběhlících nebo jednom či dvou hlasech, je to pro Česko velké riziko. Tahle vláda by totiž neměla sílu (kvůli vnitřnímu pnutí, neustálému ohrožení svržení vlády opozicí, slabému mandátu a rozdílným postojům stran) prosadit ekonomické a sociální reformy, které tahle země nutně potřebuje. Zjednodušeně řečeno, na víc než druhá Topolánkova vláda, by se ta třetí asi nezmohla. A to je pro Česko málo.
Jakou tedy máme alternativu? Pomiňme teď možnost vlády ČSSD s komunisty, protože ta by zemi jednoznačně zavlekla do ekonomického i zahraničně-politického marasmu. Zbývá nám tedy velká koalice ODS a ČSSD nebo vláda ČSSD s menšími stranami. Velká koalice vypadá lákavě. Největší strany by se v ní mohly dohodnout na tolik potřebné důchodové reformě i větších škrtech sociálních dávek, než tu doteď bylo zvykem. Jak ale ukázala opoziční smlouva, je tu velké riziko bujení korupce, což by demokratický systém mohlo v budoucnu zcela paralyzovat. Navíc pro Česko je stále obecně vzato výhodnější, když ho jedna z velkých stran administruje v širší koalici s menšími partajemi.
I když si to nechceme přiznat, středové menší strany jsou s tisícem „ale“ záchranou českého politického systému: v minulosti apelovaly na právní stát, později byly zase motorem reforem. A právě tady se rýsuje alternativa vůči koaliční vládě v čele s ODS v podobě spolupráce ČSSD, zelených, lidovců a případně TOP 09.
Opoziční ČSSD se sice doteď chovala v zahraniční politice populisticky (zahraniční mise, radar) a stejně tak i v domácí (díky ní máme rekordně vysoký rozpočtový schodek!), to ale neznamená, že si tak bude automaticky počínat i ve vládě s menšími stranami. Minulost spíš ukazuje na opak. V kabinetu s lidovci a US socialisté dovedli zemi do Evropské unie, a později se díky tlaku menších stran drželi na uzdě i v rozhazovačných eskapádách. Dokonce se pokoušeli o ekonomické a sociální reformy…
Nevím, zda by případná koaliční vláda ČSSD byla lepší než zformování Topolánkovy vlády III., ale automaticky by nemusela být horší. Vědět, že je na výběr z více možností, je vždy osvobozující. A tenhle pocit by konec konců mohla ocenit i sama ODS. Kdyby skutečně skončila v opozici, je to pro hlavní pravicovou sílu šance dát se zase dohromady: setřást ze sebe největší korupčníky a klientelisty a po vzoru Davida Camerona a jeho konzervativců zformulovat inspirativní vizi vládnutí. „Vize 2020“, kterou nedávno Topolánek a spol. představili, tou alternativou totiž není.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
